Jednou, za dlouhou dobu, se stanu creative director a budu na konci své kariéry. Je to teprve nedávno, co jsem objevil copywriting a říkal jsem si, že to je přesně to, co chci dělat. A hodlám to teď dělat dokud se v reklamní branži nenaučím vše, co se naučit dá. Pak nastane doba, kdy bude třeba udělat další krok. Stát se kreativním ředitelem. A to jsem si odnesl z dnešního dne.
Bob Isherwood je kreativním ředitelem po mnoho let a hodiny trávíme s dalšími kreativci ze světových agentur. Akademie nás neučí malé krůčky, akademie nás učí ten velký krok. Být kreativním ředitelem není totiž o vás, ale o práci vašich lidí. Navíc vidíte nápady a práci svěžíma očima. Musíte najímat lidi, kteří jsou lepší než vy, protože vás dokážou udělat lepšími. Dopřávejte svým zaměstnancům úspěch. Přestaňte si myslet, že úspěch někoho jiného vám může uškodit. Povzbuzováním svého týmu budujete jejich důvěru. Ti, kteří to dělají naopak v reklamě skončili.
Chtěl bych se s vámi podělit o jeden příběh, který by vás mohl inspirovat k tomu, jak stát se nejlepším. Určitě znáte umělce Rafaela Santiho. Ten se narodil v roce 1483 a odmalička se zajímal o kreslení. Otec se ho tedy rozhodl vzít do Perugie, aby tam působil jako učeň u slavného Pietra Perugina. Brzy už vytvářel svá vlastní díla, a ještě než mu bylo dvacet, namaloval portréty členů urbinského dvora a oltářní obrazy pro kostely v Città di Castello.
Ale Rafael tehdy dobře věděl, že ještě není velkým umělcem. Viděl totiž díla dvou jiných mužů; byli to Michelangelo Buonarroti a Leonardo da Vinci. Ti mu předvedli, že není schopen namalovat postavy v pohybu, a že navzdory nadání pro figurální kompozici obrazu nezvládá lineární perspektivu. Místo toho, aby záviděl či to vzdal, tak to využil pro svoji motivaci.
Ve svých jednadvaceti letech odjel do Florencie, aby mohl studovat díla svých dvou mistrů. Zkoumal jejich skicy v Salone dei Cinquecento. Učil se z Michelangelových a Leonardových anatomických kreseb, podobně jako oni se účastnil pitev a na základě nich pak kreslil lidské tělo. Studoval Leonardovo Klanění tří králů i jeho skicu k obrazu Madony a dítěte, zajímal se o neobvyklý portrét, který měl Leonardo vytvořit pto šlechtice Francesca del Giocondo. Šlo o podobiznu mladé ženy, krásky s poněkud záhadným úsměvem. Portrét Mony Lisy poté inspiroval Rafaela ke kresbě polopostavy v klasické prostorové pyramidální kompozici. Naučila ho, jak použít protichůdné osy pro hlavu, ramena a ruce, tak, aby dodaly tělu objem.
Rafaelovo mistrovství nevzniklo jen tak; stal se velkým umělcem, protože se inteligentně dokázal vyrovnat s vlastní nedokonalostí. Rafael uměl povznést, oduševnit a pozvednout potíže, které ho v životě potkávaly, a přetvořil je v užitek.
Navštivte Cannes, učte se od těch nejlepších a staňte se jedním z nich.

Sdílet s ostatními: