(zaznamenáno 4. 11. 2014)
Právě jsem se po několika letech vrátil na letiště v Dubaji, kde však nehodlám strávit letošní dovolenou, i když teplé moře a úchvatná architektura mě sem stále láká. Tentokrát tu jen přestupuji, protože mým cílem je Tokio, které si hodlám užít maximálně. Na jaře se mi totiž poštěstilo získat díky chybě v systému letenky za 8.000 Kč.
Na Letišti Václava Havla jsem po nějaké době zavítal na terminál 1, čeká tu na mě letecká společnost Emirates a cítím, že mě tento let bude bavit. Oproti ČSA a jiným společnostem mám kolem sebe plno místa, starají se o nás krásné letušky, do kterých se hned zamilujete, a k tomu mám pestrou nabídku filmů, že nevím, co si pustit dřív. I když je fakt, že jsem měl původně v plánu si číst knížku. Sedím u uličky a poprvé si můžu na obrazovce pustit přední kameru letadla, takže mohu nově sledovat start letadla z jiného úhlu. Ale znáte to, když se díváte čelním oknem v autě a vy máte pocit, že jedete pomalu a pak se podíváte bočním okýnkem a najednou krajina utíká rychleji. Přesně ten pocit jsem měl i v letadle a celou dobu jsem si říkal, že když pojedeme tak pomalu, tak letadlo nemá šanci vůbec vzlétnout. Ale do vzduchu jsme se dostali bez problémů.
V oblacích jsem odložil knihu a dlouho jsem vybíral film, až jsem skončil u filmu I origins a What If. Oba filmy mě neskutečně nadchly, k tomu jsem dostal vynikající jídlo o několika chodech. Jediné, co vždycky zkazí váš let, jsou ostatní cestující. Pár vedle mě si neustále objednával martini s džusem a v pravidelných intervalech mě žádali, zda je nepustím na záchod. Až jsem se cítil, v nějakém televizním pořadu s komerčními přestávkami.
Díky tomu páru jsem si všiml, že jsem pravděpodobně jediný, kdo cestuje sám. I v byznys třídě cestují kolegové ve skupinkách.
Po přistání v Dubaji nás odvezou autobusem k terminálu „C“ a já se pak s pár dalšími lidmi přesouvám metrem k terminálu „A“. K dalšímu letu mám hodinu, tak se procházím uličkami a nasávám atmosféru bohatství a luxusu. Čas naštěstí nějak utíká rychle a já zase sedím v letadle, kde jsem tentokrát v obležení Španělů. Vedle mě sedí postarší pár, který neumí anglicky a tak dělám překladatele, když žádají něco od letušky. Baví mě, jak promluvili na letušku španělsky a ona se jim snaží anglicky vysvětlit, že nerozumí, tak starší pán na ni začne mluvit španělsky pomalu. Jak z nějakého vtipu. Fakt jsem zvědavý, jak si poradí v Japonsku. Padá na mě únava, tak si zdřímnu a prospím 2/3 letu. Ve zbylém čase jsem se podíval na film Jersey Boys od Clinta Eastwooda.
V okamžiku, kdy jsme nad Japonskem, zapadá slunce a z okna je nádherný výhled na Fudži. Po přistání si vystojím frontu na imigračním, naskenují mi otisky a pořídí fotku. Projdu dál, kde mi zkontrolují kufr a pak nastává obtížnější část. Dostat se do centra města.
Kupuji si lítačku Suica a ochotný Japonec mě nasměřuje na vlak. Nastoupím do něj a už jsem ztracený. Názvy stanic neodpovídají těm na mapě. Váhám, zda vystoupit a nevrátit se zpět. Nakonec si řeknu, že někam do Tokia ten vlak musí dojet. Po hodině jízdy se dostanu na stanici Ueno a odtud už je snadné se dostat kamkoliv. Linkou Ginza dojedu na stanici Shimbashi, kde přestoupím na linku Asakusa, po které se svezu jen jednu stanici, abych mohl přeskočit konečně na mou Oedo line, která mě odveze na stanici Kachidoki. Zde vystoupím ven a konečně jsem v ulicích Tokia.

P1130410

Moje ubytování je 100 metrů od stanice, zazvoním a můj hostitel – Mete mi otevře, uvítá mě a ukáže celý byt. Je malý, ale má nádherný výhled na město. Aby ne, když bydlí ve 34 patře. Zatím moje nejvyšší ubytování.

P1130416

Vybalím si věci a rozhodnu se ještě projít po okolí, abych věděl, co se kde nachází. I když je deset hodin večer, pořád narážím na Japonce, jak teprve odcházejí z práce. Jdu nakonec až k přístavu, kde je spoustu kamionů. Cestou zpět si v nakoupím v místním supermarketu pozdní večeři a zítřejší snídani. Po návratu na byt si ještě připravím plány na další den, udělám pár nočních fotek a ulehnu ke spánku.

Sdílet s ostatními: