Procházka čtvrtí Ueno, chrámy Nezu a Sensoji, vyhlídková věž Tokyo Sky Tree

(zaznamenáno 6. 11. 2014)

Vstávání v 6:30 mi o dovolené nějak nevadí. V klidu si dám snídani, zabalím si věci do baťohu a pomalu vyrazím na metro, abych se dostal na Sengoku. Chci totiž prozkoumat východní část města. Navíc v takhle brzkou dobu můžu prozkoumat zahrady a neztrácet tak čas čekáním, až se všechno otevře v 9:30.
Jenže dojedu na místo a zjistím, že první zahrada je zavřená. Otvírá až v 9:30. To je zákon schválnosti. Vydám se tedy pěšky k Nezu Shine a tam už mám štěstí. Je tu prázdno, jen občas někdo projde, aby se krátce pomodlil.

Nedaleko se nachází škola, takže ulicemi běhají houfy dětí, aby stihli zvonění. Já však pokračuji opačným směrem, kde je hřbitov, přes který se dostanu do čtvrti Ueno.

Tady se nachází velké množství muzeí a také zahrad, včetně té zoologické, kde mají slavné pandy. Nejdřív však zavítám do Muzea západního umění. A čirou náhodou je tu zrovna speciální výstava věnovaná Ferdinandu Hodlerovi, kterého jsem objevil včera. Celá zdejší retrospektiva vznikla na oslavu 150. výročí spolupráce mezi Japonskem a Švýcarskem. Ferdinand má velice zajímavou tvorbu, ve které promítl své životní zkušenosti. Kromě této expozice je tu stálá sbírka, která vznikla díky člověku jménem Kojiro Matsukata. Ten studoval v Americe a pak procestoval celou Evropu. Uprostřed první světové války pak v Londýně sbíral umělecká díla a teprve až v roce 1959 byla díla převezena do Japonska a vzniklo tak i muzeum.

Z muzea se pak jdu podívat k jezeru Shinobazu, protože se udělalo krásně. Tomu počasí v Japonsku se vůbec nedá věřit. Předpověď hlásila deštivo a já měl kvůli tomu v plánu muzea, místo toho je teď hezky. Ne, že by mi to vadilo. Takže zvolím procházku parkem Ueno a následně přejdu do Zoo.

Hned za vstupem se nachází pandy a u nich je velký dav rodičů s dětmi. Zbytek expozice je podobný jako v pražské Zoo. I když musím říct, že v Praze je to lépe roztříděné a zvířata mají mnohem více prostoru. A teprve teď si uvědomuji jak je naše slavná expozice goril skvělá. V podstatě je pražská Zoo pětihvězdičkový hotel pro zvířata.

Pořád je krásně, tak se rozhodnu jít směrem k vyhlídkové věži Tokyo Sky Tree – druhá největší budova světa. Ještě předtím však zavítám do chrámu Sensoji. A zde konečně potkávám dav turistů. Všichni stojí před bránou Kaminarimon a fotí se před ní. Je tu neskutečně narváno a v tržnici se nedá ani pořádně pohnout. Stejně tak tomu je v chrámu.

Odtud se pěšky přesunu k řece Sumida-Gawa. Podél náplavky se dostanu k mostu, ze kterého je skvělý spot na focení budovy Asahi Beer Building, na které je jakési zlaté lejno. Jenže v okamžiku, kdy se začnu blížit k věži, tak se zatáhne a z nebe se spustí déšť. Zatracené počasí!

Koupím si zatím nejdražší vstupenku, která mě stojí 2060 yenů, a doufám, že výhled bude stát za to i v tomto počasí. Výtahem (v nejrychlejším okamžiku jede 600 metrů za minutu) se dostaneme do 350 patra a všem nám z té rychlosti zalehnou uši. Výhled stojí za to i přes to počasí. Ta výška a hlavně jedinečný výhled v okruhu 360 stupňů je dechberoucí. V pozadí to díky oparu vypadá, jako by se město ztrácelo. Předpokládám, že za jasného počasí by byla vidět hora Fudži.

Do západu slunce zbývají asi dvě hodiny, tak se rozhodnu počkat ve věži, abych mohl nafotit i pár fotek nočního města z výšky. Čekání jsem si zkrátil zapisováním deníku do sešitu a rázem jsem se tak stal další atrakcí pro ostatní, kteří asi poprvé v životě viděli člověka, jak si něco píše do sešitu. Poté jsem si chvíli četl a nakonec se město pomalu zahalilo do tmy. Zachytil jsem pár fotek a mohl se konečně vrátit na apartmán. Venku pořád pršelo, ale naštěstí je metro nedaleko věže a já doma hned usnul únavou.