Kamakura – centrum buddhismu a zenu

(Zaznamenáno 10. 11. 2014)

Když se člověk probudí s čistou hlavou, tak najednou dělá věci jinak. Slunce se opět ukázalo v celé své kráse a to by byla škoda toho nevyužít. Rozhodl jsem se utéct z města a vyměnit výškové budovy za přírodu a chrámy.

Kamakura je od Tokia vzdálená hodinu cesty vlakem, takže cíl je jasný. Cestou na vlak hodím do poštovní schránky pohledy a dopisy. Z tokijského nádraží nasednu na linku Yokosuka, která mě zaveze až na nádraží Kita Kamakura, odkud se dá krásně projít celé město.
První zastávkou je chrám Engaku-Ji, před kterým se zrovna místní obyvatelé učí poskytovat první pomoc na umělých figurínách, ale za majestátní bránou už je klid. Bohužel se tu dá projít jen nádvoří. Poklad – Buddhův zub, je veřejnosti uzavřen.

Druhým chrámem je Meigetsu-in, kde je čajovna, ve které si můžete dát čaj zdarma. Čajovna má kulaté okno s výhledem do úžasné zahrady. Je tu docela narváno, tak jsem zkusil zmizet v bambusovém lese, kde jsem našel trocha klidu. Poslouchání tančení větru mezi kmeny bambusu je tak uklidňující.

Poté jsem se přesunul do prvního a největšího z kamakurských zenových chrámů, který nyní slouží jako ústřední chrám pro více jak 500 menších chrámů hlásajících se ke škole Rinzai. Tento chrám se jmenuje Kencho-Ji.

Moje cesta následuje k svatyni Tsurugaoka Hachiman-Gů, která je zasvěcena Bohu války. Svatyně je na kopci a pod ní se nachází obloukovitý most, který byl kdysi vyhrazen samotnému šógunovi.

Odtud se přes hrobku Mina Mitono Joritoma dostanu k další svatyni Egara Tenjinsa, kterou mají v oblibě studenti. Sem se totiž chodí modlit za úspěch ve studiu.

Trošku delší čas mi zabere cesta ke svatini Zuisen-Ji, která má nádhernou zahradu a barevný podzim se tu projevuje v celé své kráse. Za chrámem se navíc nachází jezírko. Zahradu vytvořil zakladatel chrámu Kokuši Muso v době Kamakura (1185-1333).

Sugimoto-Dora je nejstarší kamakurský chrám. Stojí tu už od poloviny 8. století a po schodišti jsem se dostal k sochám strážců známých jako Nió.

Ale řeknu to narovinu, největší nadšení se ve mně probudilo v chrámu Hokoku-Ji, který má nejkrásnější zahradu, jakou jsem kdy v životě viděl. Bambusová alej vás dovede k čajovému domečku, kde můžete relaxovat u šálku zeleného čaje.

Což přišlo vhod, protože mě čeká cesta přes celé město, abych se dostal k Daibutsu, kde se nachází bronzový Buddha, který váží 850 tun a měří 11,4 metrů.

Za 20 yenů jsem mohl bočními dvířky vlézt do Buddhova břicha a zjistit tak, jak byla celá socha postavena. Před sochou se nacházelo nejvíc turistů, protože se jedná o nejznámější kamakurskou památku. Zastavil mě tu jeden Japonec, kterému se líbila moje Leica. Poprosil mě, zda si ji může vyfotit. Vyhověl jsem mu a pár minut si povídáme o fotografii. Pak se rozloučíme a já vyrazím do posledního chrámu Hase-Deka, ale zrovna zavírají, takže se vydám směrem k zálivu a zdá se, že mám štěstí.

Z pláže je vidět dechberoucí západ slunce. Užívám si tu podívanou s nohama v moři a dumám nad tím, jestli tu přes noc nezůstat, když je tu takový klid. Ale uvědomím si, že tu nemám žádné věci s sebou. Vracím se tedy na nádraží Kamakura, odkud mě vlak sveze zpět do Tokia. Noční nebe je pořád jasné, takže z vlaku přestoupím na metro a svezu se na zastávku Roppongi. Mori Tower je otevřené až do 22 hodin a já tak podruhé za celou dobu vidím noční Tokio z mrakodrapu (pokud nepočítám svůj byt).

Udělám pár fotek a pak se přesunu do Moriho muzea umění, kde se návštěvníci mohou stát součástí vystavovaných děl. U jedné expozice můžete podat přihlášku, že se chcete vyspat na vystavené posteli a nebude vám vadit, že si vás při tom budou prohlížet návštěvníci muzea. V další expozici si můžete vzít květinu a odnést domů.

V jiné místnosti je plně vybavený obývací pokoj, kde na vás čeká umělec, se kterým se můžete nezávazně bavit, zatímco si vás ostatní prohlíží. Dále můžete přinést potrhané oblečení a jiný umělec vám pomocí šití opraví. Jako odměnu za opravu si umělec bere to, že si s vámi přátelsky popovídá. V jedné z posledních místností můžete napsat dopis a nechat ho ve speciální dřevěné komůrce, kde si ho ostatní mohou přečíst.

Odcházím odtud nadšený. Vlastně celý dnešní den se povedl na jedničku. To se mi bude báječně usínat, i když zítra je můj poslední den v Tokiu.