Kdysi se mě někdo zeptal na zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti velmi složitou otázku:

Co je potřeba k tomu, aby člověk byl kreativní?

Odpověděl jsem, že jsme všichni kreativní, a to je to, co dělá lidi tak zajímavými: Všichni přicházíme s nápady. Otázka odpovězena.

Nebo jsem si to myslel, dokud ten člověk nedodal:

Ale ty se tím živíš, tak co v tobě je oproti ostatním?

Byl jsem tím trochu zaskočen, nikdy předtím jsem o tom takhle neuvažoval. Řídím se svým instinktem a ten určuje i mé tvůrčí přesvědčení. Ale to k odpovědi moc nestačí.

Tak jsem se rozhodl ohlédnout se zpět a popřemýšlet o tom, co jsem udělal, a co nejvíc obdivuji na práci ostatních kreativců. Uvědomil jsem si, že je tu jedna věc, které si cením víc oproti všemu ostatnímu.

Co je potřeba k tomu, aby člověk byl kreativní?

Nebojácnost.

Musíte mít možnost usilovat a prezentovat myšlenku, která je skutečně svěží a tak odlišná, jak jen si dovedete představit. Musíte postavit svou tvůrčí pověst do první linie.

Nebojácnost je nezbytná v reklamním průmyslu, kde musíte vejít s novými nápady do kanceláře a přesvědčit bandu skeptiků. Každý den. Ve skutečnosti je to nezbytné v každé tvůrčí profesi. Jsem si jist, že když Danny Boyle v roce 2012 prezentoval svůj nápad na zahajovací ceremoniál olympijských her v Londýně, celý sbor hlasů o něm pochybovalo:

Britská historie? To jsme ještě nikdy neviděli… Jste si jistý, že to bude fungovat? Se sportem to nemá moc společného…

Ale Boyle věřil ve svou vizi a byl nebojácný v usilování toho, jak by podle něj slavnostní zahájení mohlo a mělo vypadat. Výsledek byl vynikající a svěží. Navždy změnil způsob, jakým se ostatní snažili inscenovat ceremonie, které vás překvapí a potěší zároveň.

Jaký má smysl tvořit něco, co se řídí vzorcem?

Žádný.

Co je potřeba ke tvorbě něčeho, co se jím neřídí?

Nebojácnost.

Sdílet s ostatními: