24 hodin v Bruselu

Úspěch deníku z New Yorku mě donutil napsat i tento zážitek, i když jsem tam byl jen krátce. Píšu to všechno z hlavy, takže tu nejspíš nebude tolik detailů jako při New Yorku.

Ještě než jsem odletěl do New Yorku mi přišlo mailem oznámení, že jsem vyhrál místo v novinářské (nebo spíš blogerské) soutěži European Journalism Centre (o které jsem se dozvěděl od codease, který byl soutěžícím minulý ročník) a že se musím zúčastnit konference v Bruselu, která se koná 23. března. To je přesně den po návratu z New Yorku. Šéf v práci nebyl zrovna nadšen, když jsem požádal ještě o jeden den volna navíc. Ale kývnul. Po příletu z New Yorku jsem dorazil domů. Zabalil si věci na cestu do Bruselu. Setkal jsem se s kamarádkou, po které se mi už tak dlouho stýskalo. A po čtyřech hodinách v Praze jsem zase jel na letiště opustit Českou republiku.

Let trval naštěstí jen hodinu a něco. Vystoupil jsem na terminálu v Bruselu a úplně jsem se ztrácel. New York byl o tolik přehlednější. Trvalo 15 minut, než jsem obešel celý terminál a dostal se na metro. Koupil si lístek do (na) Bruxelles Central, odkud jsem vůbec nevěděl kudy jít. Sice jsem dostal mailem informace s mapou, ale taková mapa byla pro mě zcela nepoužitelná (bez názvů ulic, jen názvy náměstí a autobusových stanic). Musel jsem se tedy obrátit na zdejší lidi a poptat se na cestu. První mi řekl, že jsem docela z ruky a musím začal mi dlouze popisovat celou cestu. Pamatoval jsem si jen první tři odbočky. Zeptal jsem se tedy dalšího člověka a ten perfektně vysvětlil kudy mám jít. Šel jsem, až jsem došel na místo. Jenže to nějak neodpovídalo mapě. Zeptám se tedy kolemjdoucí slečny a ta mi řekne, že jsem mimo mapu (byl to jen výřez mapy od vlakového nádraží po hotel, kde mám být ubytován). Poslala mě zpět, odkud jsem přišel a vysvětlila cestu znova. Tentokrát už to bylo správně a já došel až na hotel Ibis Brussels Centre Ste Catherine, kde jsem nahlásil své jméno a dostal kartu od mého pokoje. Trošku jiný prostor než v New Yorku.

V ten den měla být ještě společenská večeře a registrace všech soutěžících. Jenže díky bloudění po Bruselu jsem měl skluz. Vyšel jsem znovu do ulic hledat Le Café du Vaudeville. Podle mapy jsem to zase nemohl najít, ale všiml jsem si typické skupinky, které také hledala místo dění. Nemohli to též najít, já to tedy vzdal a šel jsem do Subway, kde jsem si koupil bagetu k večeři a vrátil se na hotel. Sprcha a spánek…

Druhý den ráno mě s předstihem vzbudil budík. Dal jsem si sprchu a šel dolů do místní restaurace na snídani. Královsky jsem se pohostil, protože jsem nevěděl, jak to bude se stravou zbytek dne. Vrátil jsem se na pokoj, vzal všechny své věci, odhlásil jsem se z hotelu a vyrazil na La Madison Grand Place. Přede mnou opět šla stejná skupinka lidí jako včera. Tentokrát jsem se jim rozhodl věřit a šel jsem s nima. Dorazili jsme na místo a já se zaregistroval a sednul na své místo pěkně u okna.

Vedle mě si sedl další Čech, který si mě vyhlídl podle kartičky a začali jsme se bavit. Vysvětlil mi, že belgičani rádi nasměrují cizince špatným směrem a že je to pro ně zábava. Beru na vědomí a ode dneška přestávám Evropanům věřit. Oba jsme překvapení, že jsou tady i profesionální novináři, proti kterým nemáme šanci. Pokusím se toto tvrzení během soutěže samozřejmě vyvrátit. Před námi seděla krásná slečna ze Slovenska a vedle ní další holka z České republiky. Máme tu docela velké zastoupení. Pauzy na pití a cigárko jsou docela často a oběd byl taky rozmanitý (Já vyfotil jen prostřený stůl, bylo mi blbý fotit jídlo. Jako bych ho měl nedostatek 🙂 ).

Čas se krátí a nám brzy odletí letadlo zpět do České republiky. Chci nakoupit pár sladkých dárků pro známé, takže se rozhodneme vynechat poslední workshop a vyrážíme do Galerie de la Reine, kde je obchod za obchodem a ochutnáváme čokolády.

Potom uděláme malou odbočku do uličky Rue des Bouchers, která je známá svými restauracemi za velmi dobré ceny. Bohužel na to už nemáme čas, nakupujeme čokoládu a vyrážíme zpět na nádraží, kde si kupujeme lístek. Narážíme na slečny, které seděli před námi. Připojují se k nám a začíná společná cesta, kde se přebíháme z nástupiště na jiné nástupiště, protože vyznat se v belgickém systému je docela fuška. Nakonec se nám podaří se dostat na správný vlak a na letišti opět začíná dlouhá cesta po terminálu. Poslouchám jejich zážitky z cestování a říkám si, proč se mi nikdy nic takového nestane. Jenže v tu chvíli mi nejspíš kdosi vyslyšel a jsem svědkem následujícího zážitku:

Probíhá klasické odbavení, pak dávám své věci pod rentgen a procházím dektetorem kovů. Vše v pohodě, ale za mnou zůstává jedna z našich spolucestujících a začíná přísná kontrola. Nahromadí se k ní další sekuritáci a začne prohledávání kufru. Najednou k nám přistoupí a že se musí vrátit a vyřešit něco s kufrem. Překvapeně sledujeme jak odchází a my na ni čekáme. Po více než 15ti minutách se pořád nic neděje, tak jdeme rovnou na naše nástupiště s tím, že nás najde při nejhorším tam. Po dalších mnoha minutách zpatříme její tvář a vysvětluje nám, že si do kufru zabalila belgické pivo a že ji nedovolili ji to vzít na palubu. Začíná pokračování zážitků z cestování a tahle paní je hotová knihovna na zážitky. Nejvíc mě fascinovala popisem japonských dámských toalet.

Nasedáme do letadla, kde si sedám vedle nouzového východu. Říkám si, že mě to bude lákat ty dveře za letu otevřít, protože jsem prostě takovej. Naneštěstí to slyšela letuška a poprosila mě ať to nedělám. Začal příjemný rozhovor a letuška se po celou dobu letu pak o mě hezky starala. To velmi potěšilo.
Do Prahy se vracíme v noci a já poprvé v životě vidím noční Prahu z nebes. Ale na to nemám tak dobrý foťák, abych to mohl vyfotit. Smůla.

Nějaké tipy kam mám letět příště a odkud zapisovat zážitky? 🙂