Dlouho jsem vyhlížel jednu knížku, která u nás není jen tak k mání. Dvě česká vydání jsou zcela vyprodaná a to první z nich (od Ivy Pekárkové) má údajně mizerný překlad. Jedná se o knihu Stephena Kinga – O psaní. Měli jste tak vidět můj radostný výraz, když jsem dostal k narozeninám originální výtisk v angličtině. Knih je rozdělena do několika částí – životopis, nástroje potřebné k psaní a pak celkově o psaní. Já se nyní s vámi podělím právě o tu druhou část.

    1. Slovní zásoba

K psaní je důležitých několik nástrojů, bez kterých se neobejdete. Prvním nástrojem – tím nejběžnějším z nejběžnějších, denní chleba psaní, je slovní zásoba. Ať už máte velkou nebo malou slovní zásobu, všechno dejte do jedné přihrádky. Bez sebemenšího pocitu viny či mindráků. Jedna kurva kdysi řekla stydlivému námořníkovi: „Drahoušku, nejde o to, kolik toho máš, ale jak to používáš.“
Pamatujte si, že základní pravidlo slovníku zní, používejte první slovo, které vám přijde na mysl, pokud je vhodné a barvité. Když budete váhat a přemýšlet, přijdete na jiné slovo – ovšemže ano, nějaké jiné slovo se vždycky najde –, ale to nejspíš nebude tak dobré jako to první, ani tak dobře nevystihne to, co máte na mysli.

    2. Gramatika

Dalším nástrojem, který je nutné mít v další přihrádce, je gramatika. Ne abyste tu teď začali naříkat, že gramatice nerozumíte, že jste jí nikdy nerozuměli, že jste ve druhém ročníku z gramatiky propadli, že psaní je prima, ale gramatika je hnus.
Uklidněte se. Dejte si pohov. Nebudeme tu gramatiku rozebírat dlouho, protože to nebude potřeba. Člověk do sebe buďto nabere gramatické principy své mateřštiny z rozhovorů a ze čtení, anebo ne. To, o co se kantoři při výuce jazyka v druhém ročníku pokoušejí, je jen o málo víc než pojmenování jednotlivých věcí.
Dlouho a poctivě jsem se rozmýšlel, zda sepsat podrobnou kapitolu o gramatice. Jedné mojí části by se to líbilo, ale nakonec jsem se rozhodl, že to neudělám; pokud to neznáte, je už příliš pozdě. Ale dovolte mi ještě chvíli pokračovat.
Slovník užívaný při mluvení či psaní je zorganizován do sedmi složek řeči. Komunikace, sestávající z těchto složek, musí být zorganizována podle gramatických pravidel, s kterými všichni souhlasíme. Když tato pravidla přestanou platit, nastane zmatek a nedorozumění. Mizerná gramatika tvoří mizerné věty.
Podstatná jména a slovesa jsou dvě základní složky řeči, bez nichž bychom se neobešli. Pokud nějaká skupina slov neobsahuje po jednom z obou těchto druhů, není to věta, protože věta je podle definice skupina slov obsahující podmět (podstatné jméno) a přísudek (sloveso); tyhle řetězy slov začínají velkým písmenem, končí tečkou a kombinují se navzájem tak, aby vytvořily ucelenou myšlenku, která je počata ve spisovatelově hlavě a pak přeskočí do čtenářovy.
Pokud nemáte aspoň základní představu o tom, jak se jednotlivé součásti řeči překládají do ucelených vět, jak si můžete být jistí, zda skutečně činíte správně? Jak poznáte, zda činíte správně? Odpověď pochopitelně zní, že to nedokážete. Člověk, který chápe základy gramatiky, v ní nalezne příjemnou jednoduchost: je přece třeba pouze podstatných jmen – slov, která pojmenovávají, a sloves – slov, která jednají.
Vezměte si kterékoli podstatné jméno, dejte je dohromady s kterýmkoli slovesem – a máte větu. Nikdy vás to nezklame. Kameny vybuchují. Jana vysílá. Hory plují. Tohle jsou všechno dokonalé věty. Mnohé z nich jsou z racionálního hlediska nesmyslné, ale dokonce i ty nejpodivnější z nich v sobě mají jistou příjemnou poetickou váhu. Krom toho všechny tyhle věty fungovaly pro Hemingwaye, není to tak? Dokonce, i když opilý seděl na prdeli, byl to, kurva, génius.
Existují dvě formy slovesa, činná a trpná. Když použijete činné sloveso, pak podmět ve větě něco dělá. Když použijete trpné sloveso, pak někdo nebo něco dělá podmětu. Podmět to pouze připustí. Trpnému rodu byste se měli vyhýbat.
Možná jste si všimli, oč snazší je myšlenkám porozumět, když je rozdělíme na dvě. Pro čtenáře je to tak jednodušší – a na čtenáře přece musíme brát ty nevětší ohledy. Pokud nemáte svého stálého čtenáře, nejste nic víc než hlas skřehotající do prázdna. A být člověkem, který přijímá psané slovo, není žádný med.
Pamatujte si: Spisovatel hodil lano, nikoliv Lano bylo hozeno spisovatelem. Prosím, moc prosím.

    3. Zabijte své miláčky – příslovce a trpný rod

Další rada, kterou vám chci dát, je tahle: Příslovce není tvůj kamarád.
Příslovce, jak si jistě pamatujete ze školy, jsou slova, která modifikují slovesa, přídavná jména či jiná příslovce. Příslovce i trpný rod vznikly, jak se zdá, jen díky nesmělému spisovateli. Trpným rodem spisovatel většinou dává najevo svůj strach, že ho nikdo nebude brát vážně. Příslovci spisovatel většinou projevuje svůj strach, že se nevyjadřuje dostatečně jasně, že není svou myšlenku schopen sdělit tak, abychom ji pochopili.
Ale dokážu příslovce tolerovat. Vážně. S jedinou výjimkou, kterou je věta uvozovací. Trvám na tom, že v uvozovacích větách byste měli používat příslovce jen ve velmi výjimečných případech… a snad ani tehdy ne, pokud se tomu dokážete vyhnout.
Nejlepší uvozovací větou je slůvko řekl – řekl, řekla, Bill řekl, Monika řekla.
Jinak dělejte, co umíte, a pamatujte si, že zatímco psát příslovce je lidské, psát řekl nebo řekla je božské.

    4. Odstavce

Než opustíme základní prvky formy a stylu, musíme se na okamžik zamyslet nad odstavcem, způsobem organizace psaní, který přichází po větě. Vytáhněte nějaký román – nejlépe takový, jaký jste dosud nečetli – z police. Otevřete tu knihu uprostřed a pohlédněte na kterékoli dvě stránky. Prohlédněte si, jak vypadají – všímejte si vytištěných řádek, okrajů a zejména bloků bílého místa, kde začínají a končí odstavce.
Jste schopni odhadnout, aniž byste ji vůbec četli, jestli knihu, kterou jste si vybrali, bude snadné číst, anebo těžké, že je to tak? Knihy, které je snadné číst, mají spoustu krátkých odstavců – včetně odstavců tvořících dialog, a ty mohou být tvořené jen jedním nebo dvěma slovy – a spoustou bílého místa. Vzhled odstavců je bezmála stejně důležitý jako to, co se v nich vypráví – jsou to mapy záměru.
Dokonalý výkladový paragraf obsahuje tematickou větu následovanou dalšími, které vysvětlují či zdůrazňují tu první.
V beletrii není odstavec tak strukturovaný – jde v něm o rytmus spíš než o skutečnou melodii. Čím více beletrie přečtete a napíšete, tím dříve zjistíte, že se vám odstavce tvoří samy.
Tvrdím, že odstavec, nikoli věta, je základní jednotkou psaní – je místem, kde se všechno propojuje a slova mají šanci stát se něčím víc než pouhými slovy. Pokud takový pregnantní okamžik nastává, stane se tak na úrovni odstavce. Je to úžasný a přizpůsobivý nástroj, který může obsahovat jediné slovo, anebo pokračovat na čtyřech stranách. Musíte se naučit rytmus, jak správně odstavce používat, pokud se chcete naučit dobře psát. To představuje spoustu cvičení – musíte správně zvládnout rytmus.

Sdílet s ostatními: