I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Category: Cestování (page 2 of 22)

Země vycházejícího slunce

(Zaznamenáno 7. 11. 2014)

Tradičně jsem se probudil okolo šesté, ale říkal jsem si, že tentokrát bych si mohl přispat. To bych se ale nesměl podívat z okna, kde právě probíhal nádherný východ slunce a to jsem si nechtěl nechat ujít. Popadl jsem foťák a pořídil pár fotek.

P1130747

P1130751

Rázem jsem byl natolik vzhůru, že bych znovu neusnul. Plán je jasný, zabalit si věci a vyrazit na proslavený Tsukiji Fish market, kde už je aukce nejlepších tuňáků v plném proudu.

P1130771

P1130773

U známé sushi restaurace už je fronta, která mě odrazuje od čekání, ale přeci jen to jeden z důvodů, proč jsem v Japonsku. Po půl hodině čekání ve frontě sedím uvnitř. Milý pán mi začíná servírovat nejlepší sushi v mém životě. Několikachodové menu, plné rozmanitých chutí ve mně vyvolává pocit úžasu, jak něco tak jednoduchého, může chutnat tak božsky. Celé menu mě stálo 3,500 yenů a zatím to jsou nejlépe utracené peníze v Tokiu.

P1130775

P1130776

Následně se přesunu do zahrady Hama-rikyū Onshi Teien, kde se mi naskytne pohled na nejkrásnější zahradu, kterou jsem v Tokiu zatím spatřil. Je tu velký rybník s kachnami a ostrůvkem, na němž stojí krásný čajový pavilon. O celou zahradu se tu pečlivě starají, takže je tu spousta úžasných stromů, které navíc v tuto chvíli mají barevné listí. To byl hlavní důvod, proč jsem si zvolil toto období pro cestu do Japonska, když už mi nevyšlo jaro.

P1130792

P1130800

P1130802

P1130817

Dalším bodem v programu je chrám Zojo-Ji, který se nachází poblíž Tokijské věže. Chrám uvnitř vypadá přesně, jako ve všech dobových japonských filmech. Už jen stačí, aby zazněl gong a všude kolem mě se rozestoupili samurajové.

P1130848

P1130855

Blíží se jedenáctá hodina a před sebou mám ještě kus cesty. Dneska to vypadá, že nevyužiji vůbec metro. Celá trasa by mě měla zavést pěšky zase až k apartmánu, odkud jsem vyšel. U věže si kupuji lístek až úplně nahoru, platím poprvé kartou a výtahem se svezu nejdříve do první observatoře, kde pořídím pár snímků a pak se přesunu do druhé observatoře, která je mnohem výš.

P1130877

P1130882

P1130870

Krásný 360 stupňový výhled, kdy konečně vidím i horu Fudži. Dneska je prostě nádherný den. Takhle bych si to představoval celou dobu. V Tokiu se mi navíc líbí ten pořádek. Nikdy jsem neviděl bordel na zemi, ani si nevybavuji, že bych někde viděl ležet nedopalek od cigarety. Dokonce i v této věži je pán, který speciálně luxuje škvíry ve dveřích od výtahu. V zahradách je zase skupina lidí, kde každý den odklidí listí, které mezitím popadalo. Dokonalost ve všem.
Po nafocení Tokia ze všech různých úhlů vycházím ven a vydám se směrem k Císařskému paláci. Cestou procházím jakousi byznys čtvrtí, kde zrovna všichni proudí ulicemi na oběd. Já se k nim přidám a koupím si Ekiben – jídlo na cestu. Pochutnám si na něm v královské zahradě před palácem. A nejsem sám.

P1130900

P1130901

P1130906

Palác je veřejnosti nepřístupný, což ve mně vyvolá pocit zklamání, stejně jako dalším turistům, kteří sem přijeli autobusem. Rozhodnu se ho celý obejít, abych se aspoň podíval do zahrady Kitanomaru-Koen, kde se nachází také muzeum vědy.

P1130919

P1130920

V zahradě odpočívají maminky s dětmi a jsou tu také mladé páry. Z toho chození mě začínají bolet nohy, tak se vydávám pomalu směrem na apartmán, ale předtím se zastavím v obchodě Muji, o kterém jsem se dozvěděl od jednoho kamaráda.

My trip to the Japan.

My trip to the Japan.

My trip to the Japan.

Muji je společnost, která vytváří minimalistické výrobky v několika oblastech, od kancelářských potřeb, přes vybavení domova, až po jídlo. Klade důraz na recyklaci a neznačkové zboží. Lidé tak poznávají produkty díky specifickému designu. Je to super a hned jsem se do té značky zamiloval. V hlavě se mi rojila představa, jak bych si tím dokázal vybavit celý byt. Design vychází z japonského stylu „Kanketsu,“ který se zaměřuje na jednoduchost. Nedivil bych se, kdyby tento styl zkoumal i samotný Steve Jobs. Koupil jsem si pár drobností a konečně jsem zamířil odpočívat do postele.

Sdílet s ostatními:

Procházka čtvrtí Ueno, chrámy Nezu a Sensoji, vyhlídková věž Tokyo Sky Tree

(zaznamenáno 6. 11. 2014)

Vstávání v 6:30 mi o dovolené nějak nevadí. V klidu si dám snídani, zabalím si věci do baťohu a pomalu vyrazím na metro, abych se dostal na Sengoku. Chci totiž prozkoumat východní část města. Navíc v takhle brzkou dobu můžu prozkoumat zahrady a neztrácet tak čas čekáním, až se všechno otevře v 9:30.
Jenže dojedu na místo a zjistím, že první zahrada je zavřená. Otvírá až v 9:30. To je zákon schválnosti. Vydám se tedy pěšky k Nezu Shine a tam už mám štěstí. Je tu prázdno, jen občas někdo projde, aby se krátce pomodlil.

P1130544

P1130555

Nedaleko se nachází škola, takže ulicemi běhají houfy dětí, aby stihli zvonění. Já však pokračuji opačným směrem, kde je hřbitov, přes který se dostanu do čtvrti Ueno.

P1130567

Tady se nachází velké množství muzeí a také zahrad, včetně té zoologické, kde mají slavné pandy. Nejdřív však zavítám do Muzea západního umění. A čirou náhodou je tu zrovna speciální výstava věnovaná Ferdinandu Hodlerovi, kterého jsem objevil včera. Celá zdejší retrospektiva vznikla na oslavu 150. výročí spolupráce mezi Japonskem a Švýcarskem. Ferdinand má velice zajímavou tvorbu, ve které promítl své životní zkušenosti. Kromě této expozice je tu stálá sbírka, která vznikla díky člověku jménem Kojiro Matsukata. Ten studoval v Americe a pak procestoval celou Evropu. Uprostřed první světové války pak v Londýně sbíral umělecká díla a teprve až v roce 1959 byla díla převezena do Japonska a vzniklo tak i muzeum.

P1130575

Z muzea se pak jdu podívat k jezeru Shinobazu, protože se udělalo krásně. Tomu počasí v Japonsku se vůbec nedá věřit. Předpověď hlásila deštivo a já měl kvůli tomu v plánu muzea, místo toho je teď hezky. Ne, že by mi to vadilo. Takže zvolím procházku parkem Ueno a následně přejdu do Zoo.

P1130592

P1130593

P1130598

Hned za vstupem se nachází pandy a u nich je velký dav rodičů s dětmi. Zbytek expozice je podobný jako v pražské Zoo. I když musím říct, že v Praze je to lépe roztříděné a zvířata mají mnohem více prostoru. A teprve teď si uvědomuji jak je naše slavná expozice goril skvělá. V podstatě je pražská Zoo pětihvězdičkový hotel pro zvířata.

P1130631

P1130637

P1130651

P1130666

Pořád je krásně, tak se rozhodnu jít směrem k vyhlídkové věži Tokyo Sky Tree – druhá největší budova světa. Ještě předtím však zavítám do chrámu Sensoji. A zde konečně potkávám dav turistů. Všichni stojí před bránou Kaminarimon a fotí se před ní. Je tu neskutečně narváno a v tržnici se nedá ani pořádně pohnout. Stejně tak tomu je v chrámu.

P1130679

P1130683

P1130689

Odtud se pěšky přesunu k řece Sumida-Gawa. Podél náplavky se dostanu k mostu, ze kterého je skvělý spot na focení budovy Asahi Beer Building, na které je jakési zlaté lejno. Jenže v okamžiku, kdy se začnu blížit k věži, tak se zatáhne a z nebe se spustí déšť. Zatracené počasí!

P1130696

P1130704

Koupím si zatím nejdražší vstupenku, která mě stojí 2060 yenů, a doufám, že výhled bude stát za to i v tomto počasí. Výtahem (v nejrychlejším okamžiku jede 600 metrů za minutu) se dostaneme do 350 patra a všem nám z té rychlosti zalehnou uši. Výhled stojí za to i přes to počasí. Ta výška a hlavně jedinečný výhled v okruhu 360 stupňů je dechberoucí. V pozadí to díky oparu vypadá, jako by se město ztrácelo. Předpokládám, že za jasného počasí by byla vidět hora Fudži.

P1130717

P1130718

My trip to the Japan.

Do západu slunce zbývají asi dvě hodiny, tak se rozhodnu počkat ve věži, abych mohl nafotit i pár fotek nočního města z výšky. Čekání jsem si zkrátil zapisováním deníku do sešitu a rázem jsem se tak stal další atrakcí pro ostatní, kteří asi poprvé v životě viděli člověka, jak si něco píše do sešitu. Poté jsem si chvíli četl a nakonec se město pomalu zahalilo do tmy. Zachytil jsem pár fotek a mohl se konečně vrátit na apartmán. Venku pořád pršelo, ale naštěstí je metro nedaleko věže a já doma hned usnul únavou.

Sdílet s ostatními:

Podzim v Tokiu, návštěva Meiji Jingu, Roppongi Hills a ostrovu Odaiba

(zaznamenáno 5. 11. 2014, 8:22 místního času)
Druhý den v Tokiu nezačal zrovna úsměvně. Přestože jsem měl báječné spaní – futon dělá divy, venku je příjemně, tak jsem si zkazil den tím, že se mi nepodařilo včas získat lístky do Ghibli muzea. Na internetu jsem si našel návod, jak si vstupenku koupit v místním supermarketu, ale celý listopad byl téměř vyprodaný a všechny lístky v době mého pobytu už byly fuč. Ghibli muzeum nepodporuje online prodej a nikdo v ČR nenabízí zprostředkovatelské služby.

P1130418

Po tomto zklamání jsem nasedl na metro a svezl se na stanici Tochomae, kde na mě čeká „Tokyo Metropolitan Goverment Office“. V metru bylo spoustu studentů ve stejnokrojích, někteří běhěm jízdy i spali a další doháněli domácí úkoly.

P1130423

Po výstupu z metra se mi naskytl výhled na dvojici obrovských mrakodrapů. Vstup je ještě zavřený, takže se jdu podívat do parku Chinjuku Chuo. Barevné listí začíná být všude a na několika místech je pár lidí, kteří cvičí na různé nástroje nebo meditují. Zatím nemám pocit, že by Tokio bylo nějak přelidněné město.

P1130427

Kolem budovy se nachází několik plakátů slavící 50 leté výročí Olympiády v roce 1964 a hned vedle nich se nachází transparenty na Olympiádu v roce 2020, kdy bude hostitelem opět Tokio. Observatoř v budově se otvírá až za hodinu, tak si čas krátím psaním tohoto deníku a pozorováním místních strážníků, kteří právě mají před službou rozcvičku.

P1130438

Po nějakém čase se u výtahů začne dělat fronta, tak se přidám ke skupince u severní věže. V devět nás pustí do výtahu, který nás odveze nahoru. Venku je stále šero, přesto se mi naskytl krásný výhled. Škoda, že budovu neotvírají v šest ráno. To by východ slunce mohl stát za to.

P1130442

P1130465

Na Tokiu je zajímavé to, že ho každý vnímá jako město mrakodrapů, ale když pak stojíte na vrcholu jednoho z nich, uvědomíte si, že pod vámi je 13 milionové město, plné malých domečků. A v nich se odehrávají větší příběhy než v nějaké velké stavbě.
Výtahem jsem se svezl dolů a přešel k druhému výtahu, který vás sveze na vrchol jižní věže. Takový rozdíl to zas není, takže mou další zastávkou je zahrada Shinjuku Gyoen, ke které se dostanu skrz Takashimaya Times Square. Zaplatím vstup 200 yenů a u turniketů si nechám načíst lístek s QR kódem. Skoro všechno je tu na QR kód, až mě to samotného překvapilo. Myslel jsem si, že je to téměř mrtvá technologie a tady to jede.

P1130494

P1130500

Podzim v zahradě se začíná vybarvovat a zahrada tak přilákala nemalý počet fotografů a malířů. Na velkém prostranství si tu hrají skupiny dětí, které jsou rozlišeny barevnými čepkami. Odtud pak vyrážím do druhé zahrady.

P1130506

P1130518

Meiji JIngu Reinen byla dříve císařskou zahradou. Ta si mě získala svou izolací od okolí. Každý si tu najde své soukromí a má klid. Je tu nádherná čajovna a poblíž je jezírko, kde fotografové zachytávají let kolibříka. Kousek odkud se nachází Meiji Jingu – svatyně na paměť císaře Meiji a císařovny Šóken, za jejichž vlády Japonsko ukončilo svou dlouhou politiku izolace od okolního světa. Úžasná dřevostavba, ke které stále Japonci chodí s úctou a modlí se. Je zde i zeď přání, na které si každý může pomocí dřevěné desky připojit své přání. Rodiče sem chodí s dětmi v úborech a já mám pocit, jako bych cestoval v čase.

P1130509

P1130513

Téměř nikde nepotkávám turisty, celou dobu jsem si myslel, že Tokio bude narvané lidmi, ale není tomu tak, dokud nedorazím k nádraží Shibuya. Známá křižovatka z filmů nezklamala a já se rázem stávám její součástí. Nasávám atmosféru davu a pozoruji skupinku lidí, kteří se fotí se psem Hachiko.

P1130540

P1130539

Padne 12 hodina a já se vydám po ulici Roppongi-dori, až k Roppongi Hills, kde už je to jen kousek k The National Art Center Tokyo. Bohužel se mi zrovna vybilo veškeré elektronické zařízení, které jsem měl sebou. Takže jsem odkázán na svou mechanickou Leicu. Právě se tu koná výstava „Masterpieces from the Kunsthaus Zurich.“ V Zurichu jsem ještě nebyl, takže mě to potěšilo. Japonci obdivně pozorovali umělecká díla evropských malířů a i já jsem objevil něco nového. Například tvorbu Ferdinanda Hodlera a konečně jsem na vlastní oči spatřil kompozici Červená, modrá a žlutá od Pieta Mondriana. Strávil jsem ta hodně času, jednak kvůli atmosféře a hlavně také proto, abych si odpočinul z toho chození.

My trip to the Japan.

Na apartmán mi to jede přímo, takže nemusím přestupovat. Další hodinu a půl nabíjím fotoaparát i mobil. Následně vyrazím na umělý ostrov Odaiba, kde se nachází observatoř Telecom Center a obrovské ruské kolo, které do roku 1999 drželo prvenství, co se týče výšky. V polovině cesty si však uvědomím, že jsem zapomněl foťák v nabíječce. Vykašlu se na cestu zpátky, ale tím pádem ruším návštěvu observatoře, protože se mi nechce za výhled zbytečně platit. Jdu rovnou k ruskému kolu, které je opravdu obrovské. Nachází se nad budovou Toyota Mega Web, kde má automobilka showroom a kromě toho tu jsou i další obchody. Před budovou se nachází i krásný moderní park. Hodně se mi tu líbí. Je tu klid, příroda, kultura a spousta baráků.

My trip to the Japan.

Z ruského kola přejdu do obchodního domu Diver city, kde si dám k večeři jakési masové kuličky. Teda vypadalo to tak. Jenže po rozkousnutí zjistím, že se uvnitř nachází kus chapadla od chobotnice. Už jsem pochopil, co za zvláštní chuť to bylo při snězení první kuličky. Chuťové buňky budou mít v Japonsku napilno.

My trip to the Japan.

My trip to the Japan.

Po večeři se jdu podívat na malou repliku Sochy Svobody. Skoro jsem měl pocit, že jsem zase v Americe, dokonce nechyběli ani Asiati s fotoaparáty.

My trip to the Japan.

To byla moje poslední zastávka. Nasednu na nejbližší vlak a jedu zpět na apartmán. Osprchuji se, přečtu pár stránek v knížce, naplánuji si další den a jdu spát.

Sdílet s ostatními:

Cesta do Tokia

(zaznamenáno 4. 11. 2014)
Právě jsem se po několika letech vrátil na letiště v Dubaji, kde však nehodlám strávit letošní dovolenou, i když teplé moře a úchvatná architektura mě sem stále láká. Tentokrát tu jen přestupuji, protože mým cílem je Tokio, které si hodlám užít maximálně. Na jaře se mi totiž poštěstilo získat díky chybě v systému letenky za 8.000 Kč.
Na Letišti Václava Havla jsem po nějaké době zavítal na terminál 1, čeká tu na mě letecká společnost Emirates a cítím, že mě tento let bude bavit. Oproti ČSA a jiným společnostem mám kolem sebe plno místa, starají se o nás krásné letušky, do kterých se hned zamilujete, a k tomu mám pestrou nabídku filmů, že nevím, co si pustit dřív. I když je fakt, že jsem měl původně v plánu si číst knížku. Sedím u uličky a poprvé si můžu na obrazovce pustit přední kameru letadla, takže mohu nově sledovat start letadla z jiného úhlu. Ale znáte to, když se díváte čelním oknem v autě a vy máte pocit, že jedete pomalu a pak se podíváte bočním okýnkem a najednou krajina utíká rychleji. Přesně ten pocit jsem měl i v letadle a celou dobu jsem si říkal, že když pojedeme tak pomalu, tak letadlo nemá šanci vůbec vzlétnout. Ale do vzduchu jsme se dostali bez problémů.
V oblacích jsem odložil knihu a dlouho jsem vybíral film, až jsem skončil u filmu I origins a What If. Oba filmy mě neskutečně nadchly, k tomu jsem dostal vynikající jídlo o několika chodech. Jediné, co vždycky zkazí váš let, jsou ostatní cestující. Pár vedle mě si neustále objednával martini s džusem a v pravidelných intervalech mě žádali, zda je nepustím na záchod. Až jsem se cítil, v nějakém televizním pořadu s komerčními přestávkami.
Díky tomu páru jsem si všiml, že jsem pravděpodobně jediný, kdo cestuje sám. I v byznys třídě cestují kolegové ve skupinkách.
Po přistání v Dubaji nás odvezou autobusem k terminálu „C“ a já se pak s pár dalšími lidmi přesouvám metrem k terminálu „A“. K dalšímu letu mám hodinu, tak se procházím uličkami a nasávám atmosféru bohatství a luxusu. Čas naštěstí nějak utíká rychle a já zase sedím v letadle, kde jsem tentokrát v obležení Španělů. Vedle mě sedí postarší pár, který neumí anglicky a tak dělám překladatele, když žádají něco od letušky. Baví mě, jak promluvili na letušku španělsky a ona se jim snaží anglicky vysvětlit, že nerozumí, tak starší pán na ni začne mluvit španělsky pomalu. Jak z nějakého vtipu. Fakt jsem zvědavý, jak si poradí v Japonsku. Padá na mě únava, tak si zdřímnu a prospím 2/3 letu. Ve zbylém čase jsem se podíval na film Jersey Boys od Clinta Eastwooda.
V okamžiku, kdy jsme nad Japonskem, zapadá slunce a z okna je nádherný výhled na Fudži. Po přistání si vystojím frontu na imigračním, naskenují mi otisky a pořídí fotku. Projdu dál, kde mi zkontrolují kufr a pak nastává obtížnější část. Dostat se do centra města.
Kupuji si lítačku Suica a ochotný Japonec mě nasměřuje na vlak. Nastoupím do něj a už jsem ztracený. Názvy stanic neodpovídají těm na mapě. Váhám, zda vystoupit a nevrátit se zpět. Nakonec si řeknu, že někam do Tokia ten vlak musí dojet. Po hodině jízdy se dostanu na stanici Ueno a odtud už je snadné se dostat kamkoliv. Linkou Ginza dojedu na stanici Shimbashi, kde přestoupím na linku Asakusa, po které se svezu jen jednu stanici, abych mohl přeskočit konečně na mou Oedo line, která mě odveze na stanici Kachidoki. Zde vystoupím ven a konečně jsem v ulicích Tokia.

P1130410

Moje ubytování je 100 metrů od stanice, zazvoním a můj hostitel – Mete mi otevře, uvítá mě a ukáže celý byt. Je malý, ale má nádherný výhled na město. Aby ne, když bydlí ve 34 patře. Zatím moje nejvyšší ubytování.

P1130416

Vybalím si věci a rozhodnu se ještě projít po okolí, abych věděl, co se kde nachází. I když je deset hodin večer, pořád narážím na Japonce, jak teprve odcházejí z práce. Jdu nakonec až k přístavu, kde je spoustu kamionů. Cestou zpět si v nakoupím v místním supermarketu pozdní večeři a zítřejší snídani. Po návratu na byt si ještě připravím plány na další den, udělám pár nočních fotek a ulehnu ke spánku.

Sdílet s ostatními:

© 2018 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.