Název filmu Sofie Coppolové vystihuje dokonale téma tohoto článku. Termín v New Yorku už je dán. Odlétám v polovině března a ve městě, které nikdy nespí pobudu deset dní. Včera jsem si koupil letenku a zdá se, že nakonec pojedu zcela sám. Má angličtina není nějak na velké úrovni. Jsem tedy zvědavej, jak si poplavu, když spadnu do tak hlubokého města. Možná díky jazykové bariéře narazím na někoho zajimavého a můj výlet bude zpestřen.
Ale zároveň se můžu dostat do problémů a to mně poslední dobou leží v hlavě. Vždycky jsem toužil prožít některé okamžiky, které jsem viděl ve filmu. Ale realita je samozřejmě jiná. Navíc mě při předávání letenky upozornili na pár věcí. Musím být na letišti tři hodiny před odletem. Kupoval jsem si lístek na devátou, abych se krásně vyspal a nakonec tedy budu muset vstávat v pět. V New Yorku pak zpáteční let musím potvrdit telefonicky na lince American Airlines. To bude hodně drahej telefonát (Nevíte, jestli to nestačí potvrdit na nějaké kamenné pobočce v NY?). Objednal jsem si redukci na americkou zásuvku, abych mohl nabíjet baterku do mého foťáku (pro jistotu si nejspíš i koupím víc baterek a paměťových karet). Notebook si brát nebudu, kvůli váhovým limitům zavazadel.
Příští týden si jdu zařídit biometrický pas. Vyjde levněji než vízum a snad ho do poloviny března stihnou udělat. Jinak budu nejspíš v háji. Je to jediná překážka, která mi brání v odletu. Snad brzy u dalšího článku…
Už je to nějakou dobu, co jsem “bojoval” proti globálnímu problému, kterým je HIV a AIDS. Vím, že to je jen prostřednictvím reklamy, ale i tak si myslím, že dělám dobrou věc. Rád dělám dobré věci, vždy mi šlo spíš o štěstí ostatních než o moje vlastní. Rád vidím na ostatních úsměvy a když můžu, pomůžu a nenechám člověka v nouzi. Dokonce mi někteří říkají, že jsem až moc hodnej a jednou na to doplatím…
Někteří lidé jsou na tom mnohem hůře než já. A proto existují organizace, které se těmto lidem snaží pomoci. Problémy jsou prostě všude. Díky sociálním sítím jsem byl osloven, zda bych se nezapojil do soutěže pro podporu jedné z těchto organizací. Konkrétně projekt Pause to Support a Cause a společnost CMO Council. Reklama, která by upozornila na stránky www.surveyforgood.org, kde už jsou bližší informace.
Neváhal jsem a udělal další reklamu, kterou můžete vidět zde.
Vymyslel jsem si téma: Lidé nejsou hračky. S hračkami si můžete hrát do jejich zničení nebo do té doby než vás omrzí a vy je vyhodíte. Nikdo si poté na ně nevzpomene a jejich místo naradí jiná hračka. To u lidí nejde. Jsou to živé bytosti, na kterých vám záleží. Mají rodinu, mají přátele, mají city. Mnoho lidí však o své blízké přijde ať už je ten důvod jakýkoliv. Ale proti některým “ztrátám” lze bojovat. A to je tématem mé reklamy.
Jak se vám tedy můj nápad líbí? Vím, že reklama tentorkát není pořádně propracovaná a je složena jen z několika záběrů. Avšak ty záběry mají v sobě něco víc. Prostě nenechme se sebou zacházet jako s hračkami…
Nejedná se o povídku, ale pouze o úvahu, kterou jsem napsal během cesty z práce domů.
Nesnáším slova… Co, cože a prosím. Tyhle slova nejčastěji vyjdou z mých úst. Používám je, protože věčně nerozumím někomu, když mi něco říká.
Tyhle slova připomínají můj handicap (via). Už mě to neustálé nerozumění štve. A nejen mě. I ostatní, kteří se snaží omezit dialogy se mnou na minimum. V zaměstnání jsem se kvůli tomu naučil práci dalších dvou lidí, abych nemusel komunikovat v případě nedorozumění a svoji práci díky tomu zvládám na výbornou. Nikdo mi prostě do toho nekecá.
S tím přichází další problém. Pokud se člověk uchází o zaměstnání, ve většině inzerátů najde, že vyžadují týmovou spolupráci a samostatnost. Tohle je dle mého názoru absolutně v rozporu. Nejde to prostě dát dohromady.
Možná právě kvůli slovům: “co, cože a prosím” jsem měl problémy při pracovních pohovorech. Mám skvělou praxi i nadnárodních korporacích jako je Google nebo několik televizních společností a přesto mi trvalo 3/4 roku, než jsem našel práci, kterou jsem z počátku vůbec neovládal. Byl jsem prostě přijat z nouze, že někoho prostě nutně potřebovali.
Naštěstí mám stále své hobby, které můžu dělat samostatně. Baví mě a nikoho k tomu nepotřebuji. Avšak poslední dobou mi nějaká “společnost” chybí. Rád bych o víkendech zašel na tenis. Rád bych šel s někým na koncert. Rád bych během polední pauzy v práci s někým poobědval.
Jenže mám v sobě zároveň vybudovaný odpor, který mě automaticky odrazuje, protože bych opět musel použít slova, která nesnáším… Co, cože a prosím?
Kryšpín Zbytečnější lítání po úřadech nezažil. V pátek mají volno a tak jsem nic nevyřídil. Já je platím a oni mají takovou luxusní pracovní dobu. [kryspin].
Kryšpín @viktorhanacek Ja se v Aukru nevyznam. Vsechno je to slozity. Ebay me nadchl a od te doby jsem tam. Navic se ebay snazi dobyt cesky trh. [kryspin].
Kryšpín FUCK! Měl jsem téměř jistou práci v oboru, ale vyhořel jsem na tom, že ještě nemám řidičák :(( Takže přidávám do ročního předsevzetí pozn. [kryspin].
