I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Page 2 of 113

Rembrandt z jedniček a nul

Minulý rok jsem na festivalu Eurobest v Římě mohl vyslechnout přednášku o unikátním projektu The Next Rembrandt, v rámci kterého vznikl obraz, jenž vypadá jako by jej namaloval samotný vlámský mistr.

the_next_rembrandt

Cílem projektu bylo nechat počítač osvojit si umělcovu typickou techniku malby a poté jím nechat vytvořit zcela nový obraz, který vypadá přesně tak, jako by jej namaloval sám autor, kdyby dnes, 347 let po své smrti, byl ještě naživu. Kompletní proces analýzy, syntézy a realizace nové malby v Rembrandtově stylu trval bezmála 2 roky, které byly rozděleny na 4 etapy: sběr dat, volba předmětu malby, určení charakteristických rysů a náležitostí malby a vlastní realizace 3D malby pomocí speciální tiskárny.

nextrembrandt

Na projektu je zajímavé, že vznikl jako marketingová kampaň na nizozemskou finanční instituci, zapojila se do něj však také dvě muzea, jedna technologická univerzita a Microsoft, který dodal know-how v oblasti datové analýzy. A že dat k analyzování opravdu nebylo málo, o tom svědčí celkový počet 346 obrazů, které musely být jeden po druhém s pomocí 3D technologie a v extrémně vysokém rozlišení naskenovány. Třetí rozměr v tomto případě zkoumal hloubku jednotlivých vrstev na plátně. Výsledkem této práce vzniklo zhruba 150 GB dat, ze kterých se pixel po pixelu učil speciální software rozpoznat každičký detail malířova charakteristického stylu.

rembrandt-analysis

Velká pozornost byla věnována jedinečným vzorcům v malování lidské tváře. S ohledem na malířovu zálibu v portrétech nechal tým expertů vytvořit portrét muže, bělocha, starého 30 – 40 let, s vousy, oblečeného v černém, s bílým límcem, kloboukem, natočeného doprava. Získaná data byla zpracována s použitím sady algoritmů, což umožnilo vytvořit tzv. obecný kompozitní obraz. Pomocí něj pak bylo možné vybrat jednotlivé rysy, atributy a korelace (barevné ladění, tvary, tzv. rembrandtovské oči, nosy a ústa), obsažené nakonec ve finální podobě obrazu, který již napodobil fyzická Rembrandtova plátna, včetně jejich prostorové struktury (výšky vrstev malby v různých místech) a textur v malbě obrazu. Další algoritmy zpracovaly různé proporce a typická umístění jednotlivých rysů v rámci obrazu.

rembrandt-depth-map

Digitální soubor se všemi daty o finální podobě obrazu byl vytvářen více než 500 hodin, přičemž obsahuje 148 milionů obrazových pixelů poskládaných z 168 263 fragmentů již existujících obrazů. Ve srovnání s 2 miliony pixelů u standardní Full HD fotografie se to číslo jeví jako velmi zajímavé. Výzkumem topografických map původních malířových obrazů systém dokázal věrně změřit a napodobit nejen hloubku jednotlivých barevných vrstev, ale dokonce i dynamiku tahů štětcem.

rembrandt-print

K tisku byla použita speciální 3D tiskárna, která na plátno postupně nanesla 13 vrstev UV inkoustu. Jde o speciální druh inkoustu, který pod vlivem UV záření ihned ztuhne. Nebylo tak nutné čekat, až jednotlivé vrstvy zaschnou, a přesto se povrch plátna i při blízkém prozkoumání jeví, jako by byl nanesen z autentických tahů štětcem. V poslední fázi byl obraz zasazen do rámu. 18 měsíců usilovné práce vzbudilo velký zájem nejen mezi laickou i odbornou veřejností, ale rovněž v uměleckých kruzích. Objevují se dokonce i některé negativní ohlasy upozorňující na nebezpečí, že v budoucnu bude možné takto vyrábět a prodávat téměř nerozpoznatelné padělky děl skutečných mistrů. Sami si po tomto článku můžete udělat svůj vlastní názor.

Nezapomeňte sledovat můj YouTube kanál, kde najdete video o tomto projektu.

Jak ve skutečnosti vnímáme svět?

Na festivalu Cannes Lions jsem v rámci jednoho workshopu poznal Tima Mellorse. Tim je velká osobnost světa reklamního průmyslu s více než čtyřiceti lety zkušeností. Narodil se ve Velké Británii, ale dlouhou dobu pracoval jako kreativec i ve Spojených státech. Nyní pracuje jako worldwide creative director of Grey Group. Na workshopu mi ukázal důležitý proces odhalování způsobu, jakým v nás rezonují tvůrčí podněty.

Workshop, který připravil pro studenty Young Creative Academy, zastřešuje aforismus: „Nevnímáme věci tak, jaké jsou. Vnímáme je tak, jací jsme my.“ A ačkoli se tento aforismus může zdát jako instatní moudro, kterých najdeme na internetu tisíce, Tim odhaluje jeho hlubší význam.
Na úvod nám Tim ukázal (na projektoru, nikoliv skutečný) slavný obraz Christina’s World od amerického malíře Andrewa Wyetha, na němž je mladá dívka sedící v poli poblíž farmy kdesi na samotě. Následně nás Tim rozděllil do šesti skupin a položil nám tři otázky týkající se obrazu: Co se dělo předtím, nyní a co se bude dít v budoucnu?

christinas-world-small

Jeden obraz, šest odlišných pohledů
První skupina prezentovala minulost výjevu jako nějakou nešťastnou událost – dívka byla pravděpodobně zraněná, možná dokonce znásilněná. Nyní se rozhoduje, zda se vrátí domů, nebo ne. Není si jistá, dost možná se jí vůbec nechce vracet, ale nemá jinou možnost. Tim na základě úvodního aforismu zdůrazňuje, že taková interpretace hovoří o vnitřním světě účastníků workshopu. Jako klíčový motiv zde vidí návrat zpět a vyslovuje domněnku, že někdo ze skupiny zažil něco podobného.
Druhá skupina se rozhodla dát dívce konkrétní minulost. Pojmenuje ji Martha a umístí její příběh do Itálie. V něm Martha utekla z pleněné vesnice, kde útočníci zabíjeli děti a znásilňovali ženy. Několik dní neměla co do úst, vysílením nemůže už ani chodit a plazí se k samotě, která pro ni představuje naději. Zde dává Tim příběh druhé skupiny do kontrastu s prvním příběhem. Zatímco ten značil motiv domu jako místo plné beznaděje, pochyb a zároveň nevyhnutelnosti, druhý ho prezentuje jako dokonalý opak.

Špatné podání přinese špatný výsledek
Podle skupiny, která přišla na řadu jako třetí, jsou klíčem k pochopení obrazu čistě bílé dívčiny ponožky a její šaty. Prý jasně značí, že se její příběh odehrává v minulosti a také to, že dívka pochází z bohaté rodiny. Zatímco první dvě skupiny nechal Tim domluvit až do konce, zde vstoupil do vyprávění už v tomto momentě. Upozorňuje a do jisté míry i varuje před tím, že skupina přijala jistý vizuální motiv jako základní kámen a všechno, co o obraze řekne, se bude odvíjet od úsudku založeného na tomto motivu.
Skupina v reakci na jeho poznámku začala navrhovat jiné interpretace – dívka utíká, neboť se obává trestu za to, že neposekala trávu před domem, spadla z koně, kterého však na obraze nevidíme, nebo dokonce trpí stockholmským syndromem a vrací se k člověku, který jí ublížil. Vzhledem k mnoha dílčím interpretacím a neschopnosti skupiny postavit se za jeden příběh se Tim rozhodne přizvat jiného účastníka, který bude reprezentovat klienta. Varuje, že přestože skupina ví, co chce svými intepretacemi říci, klient ani ostatní účastníci to nevědí a kvůli způsobu prezentace to ani nechtějí pochopit.
Slova se konečně ujme jiný člen skupiny a všechny útržkovité intepretace uvede do jasně srozumitelného kontextu a odvypráví je jako atraktivní příběh. V tu chvíli jak účastníci workshopu, tak klient interpretaci uznají a uznale zatleskají. Tim zdůrazní, že správná prezentace je pro úspěch klíčová.
Čtvrtá skupina popustila uzdu kreativity nejvíce. Obraz interpretuje jako krvácející dívku, která má na dosah vesnici a pomoc, ale nakonec jí nedosáhne a zemře. Tim s lehkou skepsí dodává, že tento výklad rozšiřuje obraz na velmi obsáhlý příběh.
Následující skupina dívku vykládá jako nositelku tajemství, která po mnoha dnech pátrání objevila na konci sil místo, které hledala a kde najde spásu. Motiv tajemství Tima zaujal, neboť on sám v něm vidí něco podobného. Tvrdí, že kreativní práce může znamenat vyjádření ukrytého pocitu v díle a skupinu chválí za dobrou formulaci tohoto pocitu.
Šestá a poslední skupina popisuje obraz jako scénu z filmu. Na pozadí hraje gramofon a v poli se vzbudí dívka na útěku z domu člověka, který ji unesl. Je ovšem tak zesláblá, že nemůže vstát. Hudba na gramofonu se zadrhne a dívka přemýšlí, zda se vrátit, nebo pokračovat v útěku, i když jí chybí síly. Nakonec se k únosci vrátí.

Cizí projekt s vaší duší
Po prezentaci všech skupin nám Tim odhalil skutečný význam cvičení s interpretací obrazu. Vizuální motivy, které účastníky vedly k rozvinutí příběhu obrazu, dovede kreativec vědomě nalézat a dále s nimi pracovat. Měl by si přitom uvědomovat, jaké motivy si vybírá, a vykládat si je ve vztahu k sobě samému. Díky tomu může do projektu, na němž pracuje, vnést svou jedinečnou osobní zkušenost.
Tim to dokládá tvrzením ze své letité praxe. Pokud by chtěl obraz prodat, což je náplní práce reklamního kreativce, měl by do ní vložit právě tuto osobní zkušenost. Upozorňuje, že neexistuje objektivní cesta, kterou by se mělo tvůrčí myšlení vydávat. Naopak doporučuje začínat vždy od ničeho. Tedy nestanovovat si žádné apriorní podmínky, na nichž začnete budovat svoje myšlenky. Klíčové je z jeho zkušenosti čerpat kreativní nápady z vlastního vnitřního světa. To znamená naslouchat, věřit si a poznávat sebe sama. V praxi je pak nejtěžší obhájit si vlastní názor před ostatními – je nezbytně nutné z vlastní ideje na chvíli vystoupit a ukázat své osobní prožívání věci tak, aby ji pochopil i druhý člověk. Zkrátka ukázat věc tak, jací jste vy.

Pokud máte rádi video, zde se můžete podívat na můj YouTube kanál.

Jak Pixar využívá výzkum a data?

Je možné kombinovat výzkum, který nám přináší konkrétní data, a vlastní kreativitu? Jen málo lidí s tím má zatím zkušenosti. Existuje ale místo, kde dovedou tyto dva přístupy ideálně kombinovat. Tím je studio Pixar, kde propojili tvrdá data a tvůrčí myšlení při přípravě těch nejslavnějších animovaných snímků.

Člověk se již od nepaměti snaží vytvořit iluzi opravdového života. Leonardo da Vinci se například účastnil pitev, aby mohl co nejdůkladněji prostudovat lidské tělo – a své poznatky pak promítnout do co nejrealističtějších kreseb lidí. Animátoři studia Disney zase v době, kdy vznikaly filmy jako Sněhurka s sedm trpaslíků či Alenka v říši divů, kreslili postavy podle fotografií s opravdovými lidmi a rekonstrukcemi filmových scén.

alice-wonderland-classical-animation-kathryn-beaumont

V Pixaru však věřili, že cestou budoucnosti k vytvoření co nejdokonalejší iluze života bude počítačová animace. Ale v osmdesátých letech minulého století byla technologie počítačové animace ještě v plenkách. Postavy v kraťasu Knick Knack z roku 1989 nebo v prvním díle filmu Toy Story vypadají ještě trochu mimozemsky, ale s každým novým snímkem byl znát pokrok technologie i rozvoj jejího potenciálu.

Při snaze o dosažení co nejautentičtějších postav ve filmech se tvůrci nejprve zaměřili na co nejrealističtější ztvárnění vlasů, kůže nebo látek, ze kterých je ušito oblečení hrdinů. Čím víc se ale v Pixaru ponořovali do samotného vyprávění příběhů, začalo jim docházet, že diváci se neztotožňují s hrdiny jen díky realistickým vnějším prvkům – neméně důležité jsou totiž i ty vnitřní motivy. Chtějí poznávat, co si postavy myslí a co cítí.

Grafici z Pixaru se proto obrátili na psychologa Paula Ekmana, který jim pomáhal s výzkumem toho, jak se navenek projevují vnitřní duševní pochody člověka. Zkoumal například pohyb zorniček při různých mentálních úkonech. Třeba když se člověk snaží vybavit si v paměti vizuální vzpomínku, většinou obrátí oči vzhůru. Ale to není všechno! Když mluví pravdu, zpravidla se kromě pohledu nahoru dívá také doleva. Naopak když lže, stočí zrak více doprava. Dolů se dívá člověk v případě, že hovoří o svých pocitech.

eye-accessing-cues

Při animaci prvního dílu Toy Story se díky těmto poznatkům podařilo výtvarníkům vyjádřit řadu pocitů postav, a to pouze za pomoci pohybů zorniček. Diváci na to reagovali s nadšením. Tento způsob tlumočení pocitů postav směrem k divákům je od té doby součást všech pixarovských filmů. Emotivní pouto mezi snímkem a divákem rovněž vyzdvihuje jako charakteristický prvek animáků od Pixaru.

Tvůrci v Pixaru se opět obrátili na psychology při práci na filmu V hlavě. Chtěli vytvořit lokace, která odpovídají nejdůležitějším funkcím mozku a vizuálně mají ztvárňovat to, co se děje v lidské mysli. Například místo, kam se ukládají vzpomínky, kde vznikají sny nebo kde se rodí fantazie. Animátoři s pomocí psychologa Dachera Keltnera hledali vztah mezi psychickými pochody a jejich vnějším vyjádřením. Zjistili, že člověk je schopen více než 10 tisíc různých výrazů – ale jen méně než třetina se odvíjí od emocí.

emotional_mapping

Dále se inspirovali výzkumem Roberta Plutchika, který přišel s teorií osmi základních lidských emocí. Pixar z nich do filmu vybral pět nejvýraznějších, které ztělesňují rozdílné pocity ve filmu V hlavě.

paul-ekman-lie-to-me

Každá emoce má svůj typický vnější projev. Například hněv lidé na celém světě ztělesňují sepnutím rtů. Při pohrdání je nejčastějším projevem úšklebek v koutku úst. Strach vyjadřuje nadzvednutí obočí a stažení dolních víček. Zhnusení člověk projeví vyhrnutím horního rtu. Štěstí vyjadřuje nepřekvapivě úsměv a u smutku je to přesně naopak. Překvapení prozrazují otevřená ústa.

Tady můžete vidět, jak je důležitý vědecký a praktický výzkum při tvůrčí činnosti. Na závěr bych rád dodal, že tvůrci v Pixaru například při práci na filmu Auta strávili spoustu hodin sledováním všeho okolo světa aut a motokár. Při přípravě filmu Hledá se Nemo se vydali na prohlídku Velkého korálového útesu. V případě Toy Story šlo o méně příjemný zážitek, protože vyrazili pro inspiraci na smetiště.

Video verzi tohoto článku najdete na mém YouTube kanálu. Budu rád, když se na video podíváte a dáte mi feedback.

Reklamu nelze tvořit bez víry

Odvádět skvělou práci zabere enormní množství času, úsilí a víry. Děláte víc, než je nutné. Děláte práci navíc, protože věříte, že může vzniknout něco úžasného. Když kreativec věří tomuto přesvědčení, tak otázka času není problém. Jeho víra ho bez odmlouvání zavede do časných ranních hodin druhého dne.

Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o víře, protože se domnívám, že se jedná o životně důležitou složku, kterou potřebuje každý kreativec k úspěchu. Stačí se podívat na jakoukoliv skvělou reklamu, abyste viděli, jak víra v určitý nápad tlačí kreativce dál kupředu. Snaží se jít tam, kde nikdo jiný ještě nebyl. Snaží se vidět neviditelné.

Být kreativní je velmi zvláštní úkol. Na denní bázi se očekává, že se nespokojíte s průměrem a očekávaným. Přijdete s nápady, které učiní ostatní v agentuře i na straně klienta šťastné. Popisek vaší práce je překonat to, co je přijatelné a dostačující. A to často bez jakékoliv záruky úspěchu nebo ocenění. Zkuste se nad tím zamyslet. Zkuste se zamyslet, že tohle děláte každý den. Uvědomíte si, že být kreativní není tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Jak byste se vypořádali s tím strachem? Jak byste se vypořádali s nevědomím, zda váš nápad je brilantní nebo sračka, nebo něco mezi tím? Jak byste se vypořádali s tím, že máte skvělý nápad, sledovali jeho rozcupování a následně byli vyzváni k tomu, abyste druhý den ráno přišli s novým nápadem?

Po osmi letech v reklamě vím přesně, jak se s tím dokáží vypořádat.

Kreativci v něco věří.

Abyste dosáhli této úrovně posedlosti kreativce, musíte v něco věřit. V opačném případě, proč byste měli dělat něco navíc, než je nutné? Můžete věřit v nápady, vysoký standard, sami sobě, nebo možná v to, za čím si stojí agentura. Ale musíte prostě v něco věřit.

Pokud o tuto víru přijdete, tak jste odsouzeni jako Sisyfos, kterého Bohové odsoudili, aby bez ustání valil balvan na vrcholek hory, odkud pak kámen spadl vlastní silou. Domnívali se, ne zcela bezdůvodně, že neexistuje strašlivější trest než zbytečná a beznadějná práce.

Zmiňuji se o tom proto, že každý rok na festivalu Cannes Lions vidím kampaně, za kterými se skrývá mnoho úsilí, přesvědčení a péče. A zmiňuji to, protože poslední dobou lidé mluví o nápadech, jakoby se jednalo o bochníky chleba. Desítky čerstvých bochníků/nápadů vycházející z pece každé ráno. To je nesmysl. Nápady nejsou bochníky chleba. Nápady nejsou všechny stejného tvaru a ne všechny mají stejnou hodnotu. Snažit se proměnit nápady ve standardizovanou komoditu může být vlastně ve skutečnosti nejblbější nápad všech dob.

Ve skutečnosti se nápady nezrealizují z důvodu dostatečného množství času nebo z důvodu, že jich máte hodně. Vznikají, protože v ně věří dostatek lidí.

Asi každý příběh o tom, jak se skvělý nápad stal skutečností, začíná větou o tom, že někdo tomu nápadu vášnivě věřil.

Neobdivujeme Steva Jobse kvůli tomu, kolik průměrných nebo špatných nápadů měl. Neobdivujeme ho, protože využíval svůj čas efektivně. Ctíme ho, protože věřil v nemožné.

Nápady potřebují obrovské množství víry k úspěchu. A stejně tak i kreativci. Protože oni tolik víry v sobě nemají. Pokud chcete po někom, aby pracoval o víkendech nebo do pozdních nočních hodin, tak ten daný člověk musí věřit, že pracovní prostředí nebo práce, kterou dělá, má smysl. Pokud tomu tak není, slibuji vám, že výsledná práce, kterou dostanete, bude průměrná a kreativec opustí agenturu při nejbližší příležitosti. Na smyslu záleží, pokud chcete po někom, aby dělal něco skvělého.

Pro kreativce, víra v to, že jsou na správném místě, dělá obrovský rozdíl v kvalitě jejich výstupů. Zamyslete se nad tím. Pokud se zajímáte o kvalitu, ale pracujete na místě, kde se zajímají jen o kvantitu, tak to nedopadne dobře. Pokud máte za úkol generovat nápady každý den, ale nejsou dostatečně oceněny, jaký typ nápadů si myslíte, že budete mít za 6 měsíců? Naučíte se systém a odvádíte jen tolik, abyste si udrželi svou práci.

Takových agentur existuje spoustu. Agentury, kde kreativci dostávají vysoké platy jen proto, aby zde pracovali. Tyto kreativci jsou neustále v depresi, protože nikdo po nich nechce, aby měli skvělé nápady. A nejsmutnější na tom je, že kreativci přesto pracují o víkendech a pozdě do noci, aby přicházeli s průměrnými nápady. V této situaci jsem se kdysi dávno ocitl.

Takže vy! Mějte se na pozoru. V okamžiku, kdy někomu znehodnotíte nápady, abyste z něj levně vygenerovali další, tak kráčíte po velmi nebezpečně kluzké cestě. Mít nápady není to nejtěžší. Nejtěžší je péče o ně.

Dovolte mi to zopakovat ještě jednou. Mít nápady není to nejtěžší. Nejtěžší je o ně pečovat.

A péče začíná umírat v okamžiku, kdy z kreativcovy rovnice odeberete víru a smysl. Když říkáte, že je to jen práce, tak se jím stane. Nikdo nebude pracovat přesčas a vy přicházíte o prvotřídní kreativce.

Stručně řečeno. Náš svět reklamy je v ohrožení vytvářením procesu, který produkuje lidi, jenž jsou pravým opakem toho, které potřebujeme. A to je třeba změnit. Nyní víc než kdy jindy.

© 2019 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.