I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Category: Výstavy a festivaly (page 2 of 7)

45. KVIFF – Zbývající dny

Letošní ročník mě tak vytížil, že jsem nestíhal psát deník každý den, jak jsem si představoval. Takže se omlouvám a píši pouhé shrnutí.
Hvězdy letošního ročníku mi přišly chudé. Hlavní lákadlem byl herec Jude Law, kterého jsem si vyfotil a mohl jsem si tak vyzkoušet roli profesionálního fotografa. Čekání na červeném koberci, hledání vhodného místa, boj s ostatními fotografy o dobré místo atd. Sranda to teda není, i když já jsem se bavil, protože mi o nic nešlo.

Jude Law

Apartmán
Festivalová produkce má pro letošní rok u mě opravdu velké mínus. Slibují něco, co neudělají. Naše rozhořčení z mizerného ubytování uklidnili tím, že do tří dnů se to vyřeší a přestěhují nás jinam. To se do konce festivalu nestalo a já tedy spal na rozpadlé posteli od prvního dne do konce. Občas jsem měl chuť přespat přímo v kanceláři v Thermalu, kde jsem měl opět vypujčený FatBoy pytel, na kterém se spí rozhodně lépe.
Snídaně na apartmánu byl také jeden velký vtip. Byl to takový dobrovolný koncentrační tábor. Snídani jsme měli na příděl. Každé druhé ráno jsme před dveřmi našli bochník chleba. V lednici jsme měli 15 jogurtů pro šest lidí (na 10 dní), pár krabic džusů, několik salámů a plátků sýra. To samozřejmě zmizelo rychle a tak jsem to vyřešil tak, že jsem nesnídal, ale rovnou chodil na setkání tvůrců, které je na terase v Thermalu a kde máte výborné chlebíčky, saláty, řízky a pití všeho druhu zdarma. To bylo vždy, ale až po 12té hodině. Do té doby, jsem měl takovou dietu bez snídaně 🙂

Práce
Bylo jí hodně a opět jsem každý druhý den pracoval dlouho do noci. Organizace a výběr tématu se moc nedařil a pomalu se vařilo z vody. Ráno se vůbec nevědělo, co se bude točit. Mě to bylo jaksi jedno. Já tu byl v roli střihače, takže jsem čekal na materiál, který jsem sestříhal. Kdyby to bylo lépe organizované, tak by to byl příjemnější zážitek a měl bych chuť tu být i další rok. Ale pracovat, zatímco zbytek týmu (dá-li se to tak říct) se šel bavit buď do kina nebo na párty, mě opravdu nebaví. Cítil jsem se pomalu jako černá ovce youtube teamu. Chyběla tu komunikace, ale na to jsem si zvykl. Ta tu chybí už tři roky.

Počasí
Takhle slunečné Karlovy Vary si nepamatuji pěkně dlouho. Pršlo jen jeden den, jinak bylo nádherně. S tím jsem jaksi nepočítal, takže plavky jsem si nebral. Ale bazén jsem stejně kvůli práci nestíhal, což mě také mrzí. Výhodou je však, že se tady neřeší pití v pracovní době. Takže orosené pivo bylo velmi příjemným osvěžením a pomohlo mi to odbourat starosti s tím, že jsem v kanclu sám jen se svou prací.

Filmy
5 filmů za 10 dní festivalu? To i doma stihnu vidět víc filmů. O to víc mě mrzí, že jsem si letošník ročník plný starostí nemohl vynahradit filmem. Avšak byly filmy, které jsem si nemohl nechat ujít a kvůli kterým jsem odložil vše ostatní.
Zrestaurovaná verze filmu Červené střevíčky mě nadchly nejen kvalitou obrazu, ale pochopil jsem, proč je to nejoblíbenější film Martina Scorseseho.
Film Mr. Nobody jsem viděl už jednou, ale kinozážítek byl větší díky tomu, že šlo o prodlouženou verzi. Navíc těsně před odjezdem do Varů jsem viděl všechny předchozí filmy režiséra Jaco van Dormaela.
Iluzionista je nádherný poetický animovaný film a díky němu jsem konečně navštívil Městké divadlo v Karlových Varech, které je úchvatné.
Záznam divadelního představení Zítra se bude… pod režií Jana Hřebejka mě překvapilo kamerou, která byla místy chaotická. Ale tuto inscenaci rozhodně stojí za to vidět v divadle.
Posledním filmovým zážitkem byl film Zvuk hluku, který je tak ulítlý a má skvělý hudební doprovod, že jsem se od začátku do konce bavil.

Přátelé
Nebýt nich, tak tu v Karlových Varech umřu. Byli mi zpestřením dne a zaručeným úsměvem na tváři. V práci vždy Codeas a Petra dělali společnost, pokud zrovna neměli něco jiného. Ale vždy jsme zašli spolu na terasu. Občas jsme měli společné cesty do apartmánu.
Kávička, film nebo skvělá noc u vína s Bonnie je vždy nezapomenutelný okamžik, který se mi navždy vryje do paměti.
Obědy, večeře a drbání celebrit s Jančou začíná být naše společná tradice. Stejně jako společná fotka před Thermalem.
Pivo se spolužáky ze školy je vždy na delší dobu, ale stojí to za to.
A nakonec úžasná Anča & Anča. Krásné a milé holky, které jsem konečně mohl poznat blíže a věřím, že jsme se neviděli naposled. Škoda, že odjely dřív, než byla závěrečná recepce, na kterou jsem je mohl vzít. Pro jednu z nich by to byl právě narozeninový dárek.

45. KVIFF – Den první

Všechno je zcela špatně, špatně a špatně. Do Karlových Varů jsem dorazil bez problémů, kdy už v autobuse jsem potkal téměř celý tým lidí z minulých ročníků. Ale festivalová produkce je v troskách. Teprve teď se nejspíš projevuje finanční krize na tomto festivalu. Akreditace nefunguje tak, jak má. Nic tu není zařízeno a bydlíme půl hodiny od Thermalu, kdy se na apartmán musím brodit lesní uličkou a pak podél silnice.
Od problémů z Thermalu jsem radši utekl na ten apartmán, kde jsem si chtěl lehnout na postel (ložnice mimochodem vypadá skoro jako záchytná stanice, chybí jen postele s kovovými rámy), ale postel se pode mnou propadla. Navíc mi kdosi zlomil srdce.
Tentokrát asi budou články z filmového festivalu braný jako reality show o přežití…

44. KVIFF – Poslední den a noc

Poslední den jsem si chtěl užít v plné parádě, ale kupodivu jsem pracoval nejvíc za dobu festivalu. Naštěstí však v půl jedenáctý večer jsem to zabalil a šel se na hotel převléknout. Film Boat That Rocked, který chci vidět už čtvrt roku mě opět minul. Se ho snad dočkám až bude uveden normálně do distribuce. Na hotelu sprška a převlíknul jsem se do společenského. S Petrou jsme vyšli směr hotel Pupp. Už tam bylo docela plno, dostali jsme na uvítanou skleničku sektu s jahodou a s Petrou jsme se rozešli každý jiným směrem. Petra šla hledat zbytek štábu a já šel žrát… tedy ochutnávat dobroty. Hned první mě zaujaly jakési opečené čtverečky brambor se salátem. To byla opravu mňamka a dal jsem si přídavek. Ale malej, aby se do mě vešlo další jídlo.
Následovalo jakési rizoto, které bylo chuťově stejné jako domácí. Přešel jsem na saláty, protože jsem psal dříve, jak mi chutnal. Chutnal znovu, ale našel jsem mezi saláty nějaké maso. Hodně zvláštní studené maso. Bylo to něco z moře a já jsem ochutnal jeden plátek. Fuj! Šíleně hořké a rychle jsem to zajedl paprikovým salátem, abych se zbavil hořkosti na jazyku.

sal-pupp

Pro jistotu jsem si vzal i sklenku bílého vína, abych hořkost zapil jinou chutí. Vyšel jsem ven na terasu, kde jsou další jídla. Opekané steaky jsem měl minulej rok a tak jsem přešel na asijskou kuchyni ve formě nudliček. Hodně pálivé, ale dobré. Opodál už stáli bývalí spolužáci z filmovky a tak jsme hodili řeč.
Navštívil nás i déšt, ale naštěstí se uvolnil stůl se židlema pod stanem, tak jsme si hned sedli. Filip (Jeden ze spolužáků. Ostatní se jmenují Honza a Jakub.) měl chuť na panáka a tak zašel k baru pro čtyři panáky Jamesona. K jeho smůle se na baru platí (všude jinde je vše zadarmo) a tak za ně zaplatil 600 Kč. Opravdu chutnal draze. Poslední jídlo co jsem na závěrečné recepci ochutnal byl jakýsi speciální kebab, který byl též hodně dobrý. Ale snědl jsem půlku a byl jsem nasycen. Docházelo nám pití, tak jsme přešli opět dovnitř do hlavního sálu, kde hraje i hudba. Víno se dopilo, tak jsme si všichni dali pivko. A tady začíná “případ dívky z fotoaparátu”.
Najednou k nám příjde paní, jestli nám neupadl fotoaparát a dává nám do rukou jakýsi černý digitál. My říkáme, že není náš. Ale paní nám ho dala a šla pařit za svým přítelem dál. Koukáme na sebe a potom prozkoumáme foťák. Je funkční a tak ho zapínáme. Podíváme se na fotky a na většině z nich je jedna dívka. Rozhlížíme se kolem, jestli tu nekdě není poblíž, ale nevidíme ji.
Filip zkusí jít za DJ, jestli by nevyhlásil, že se ztratil fotoaparát. Ale DJ nemá mikrofon. Smůla. Bereme foťák a procházíme sál kolem a rozhlížíme se po té dívce. Nikde. Vzdáváme to a Filip pokračuje dál. Prochází ostatní místnosti, sály, venku i vevnitř. Nemůžeme jí najít. Mě už to nebavilo a tak jsem šel za mými spolupracovníky. Pokecali jsme si a připili na příští ročník.

kryspin-hotel-pupp

Začíná být kolem druhé hodiny noční (nebo ranní?) a pomalu se to tu rozpouští. “Hledači dívky z fotoaparátu” to taky asi vzdali a dopíjí poslední pivko. Pak na chvíli k nám příjdou jakési holky z gymplu a bavíme se o tom, jak se dostat na filmovou školu. Petra už se začíná taky nudit a tak to balíme a jdem zpět na hotel. Déšt nám dělá milou společnost a snadno se nám usne.
O pár hodin později vstávám, poslední snídaně na hotelu, nakoupím lázeňské oplatky a v jedenáct vyrážíme všichni do Prahy.

THE END

Pokračování příští rok…

44. KVIFF – Den desátý

🙂 Omlouvám se, že začínám smajlem, ale jinak to nejde. Mám v sobě dvě flašky vína a jeden z nezapomenutelných zážitků. Začnu nudnou částí a tou byla snidaně, kdy jsem si dal opět párky s hořčicí a chleba s máslem a sýrem. Dopoledne jsem se stříhal další reportáž a dokonce stihl poprvé recepci i s jídlem. Výborné těstoviny a ještě lepší saláty! Nejlepší salát co jsem kdy jedl.
Poté mě čekalo setkání s Jančou, kterou jsem poznal o dva dny dříve. Zašli jsme na kafčo a pokecali. Janča byla plná informací a opravdu si Karlovy Vary užívá do poslední kapky. Byla ve výrobně Becherovky, v lázeňském vřídlu atd. O všem mi dala plno informací. Jen na žádném filmu nebyla. Z kavárny jsme šli potom do Thermalu, kde Janča toužila vidět a hlavně vyfotit si Antonia Banderase. Sice se jí to podařilo, ale ne tak dobře, jak jsme oba předpokládali.
Já měl větší štěstí. John Malkovich ve velkém sále měl uvádět svůj film. Připravil jsem si DVD “V kůži Johna Malkoviche” a čekal na herce. Díky kartě s povoleným přístupem kamkoliv jsem mohl být na místech, kde ostatní vyhnaly do sálu a zbyli jsme tam jen já a fotografové. Zde začíná lov na podpis.
John Malkovich přešel červený koberec a rovnou do VIP salónku. Takže jsem měl čas na duševní přípravu. Přeci jen stoupnout si před hollywoodskou hvězdu a poprosit o podpis je něco jiného než, když si jdete do trafiky koupit noviny. Malkovich odchází z VIP salónku rovnou do sálu. Kolem něj je ochranka a fotografové.
Co mám dělat? Riskuju a proklouznu mezi novináři. Najednou stojím naproti Malkovichovi úplně sám s fixou v jedné ruce a s DVD v druhé ruce. Malkovich váhá, protože předtím řekl, že autogramy nebude rozdávat. Nakonec si to rozmyslel a uchopil oboje moje věci zároveň a podepisuje se mi. Mám velkou radost a tak rovnou poděkuji: “Thank you, so much”. Kolem nás blýská strašně moc fotografů. Uvědomuji si, že je tu možnost, že budu v novinách. Vůbec by mě to nemrzelo. Mít fotku s ním by mohla být výborná památka. Po poděkování se Malkocich usměje a pokračuje dál do sálu. Já odcházím šťastný zpět do kanceláře a schovávám si DVD na bezpečné místo (ještě, že máme na hotelu trezor 😀 ).

malkovich-signature

Zbytek dne byl takový méně pracovní na tématiku Johna Malkoviche nebo Antonia Banderase. Adélka alias Bonnie (musíte být z těch holek docela zmatení co?) mě pozvala na kafčo a tak jsme šli do jedné kavárny. Dali jsme si presso, ale pořád nám zbývala hromada času do premiéry Banderasova filmu, tak jsem si dal ještě hustou horko tmavou čokoládu (mimochodem výbornou) a Adélka si dala horký jablečný džus se skořicí. Pak jsme šli na Banderasův film Summer rain, který mě zklamal. S Petrou (kolegyní z kanclu) jsme film vytkli. Dokončili práci a rozhodli jsme se na večerní samotnou párty. Nejdřív jsme šli na hotel se převléct a původně jsme měli v plánu zajít do hospody, ale moc peněz nemáme. Tak jsme v guest service ukradli červené víno (smůla Banderasi) a šli směrem hotel Pupp. Sedli jsme si nakonec na kolonádě a pokecali i s jedním z ochranky co hlídá klid centru. Příjemný to stařík. Portugal začínal doházet, tak jsme to vzali do Aeoportu, ale tam nás na naše kartičky napustili… WTF? Jdem teda do Thermalu, kde jsme opět z ledničky šlohli víno. Tentokrát bílé a šli pomaličku před hotel, kde jsme si zbytek večera povídali až do čtyř ranních hodin. Nakone sprcha a klidný spánek…

© 2018 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.