I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Category: Kreativita (page 2 of 6)

Mysl nejlépe funguje při rychlosti 8 mílí za hodinu

Před koncem minulého roku jsem měl příležitost navštívit reklamní festival Eurobest, který se každý rok koná v jiném evropském městě. Tentokrát se konal v Antverpách a já se po dlouhé době opět podíval do Belgie (Bruggy jsou boží!). Původně jsem o festivalu nechtěl vůbec psát, ale jedna přednáška si mě tak získala, že jsem se rozhodl udělat v novém roce razantní změnu a začít běhat. Proto bych se po dvou měsících běhání s vámi rád podělil o zápisky, které mě nakoply, abych se sebou něco udělal.
Řečníkem byl Peter Ampe – kreativní ředitel agentury DDB Brusseles, který je držitelem 26 lvů z festivalu Cannes Lions, 11 Effie awards, na Eurobestu vyhrál dvakrát Grand prix a spoustu dalších ocenění v rámci soutěží The One Show, D&AD, NYF, LIA, Clio atd. S námi se rozhodl podělit se o své zkušenosti s běháním, které mu pomáhají v rámci vymýšlení nápadů, a nyní vám tyto zkušenosti předávám já.
Těch 8 mílí za hodinu v nadpisu berte jako metaforu, na konci článku se sami dozvíte, jakou rychlostí byste měli běhat. Zároveň misí tohoto článku je, abyste nehledali nápady. Nápady si najdou vás, protože budou přicházet v okamžiku, kdy budete běhat.

Rozcvička

Před každým běháním je potřeba se rozehřát. A nejlépe se člověk rozcvičí chůzí. Každý z nás chodí, ať už na toaletu nebo ven na nákup. V průběhu toho vás může napadnout spoustu věcí. Samotný Aristoteles věděl, že pohyb myšlení neškodí. Během svých přednášek neustále chodil a jedna teorie říká, že z tohoto jeho zvyku vznikl název tzv. peripatetické školy, který vychází právě z řeckého slova pro chůzi.
Další filozof Jean-Jacques Rousseau se přiznal, že jeho mysl pracuje pouze s jeho nohami. Takže jeho mysl může generovat nápady, jen když chodí. A abychom nezůstali jen u filosofů, tak Philip Roth jednou řekl, že musí ujít půl míle na každou stránku, kterou chce napsat.

philip-roth

Před dvěma lety vědci zjistili, že lidé mají více nápadů, když chodí. A není to jen tím, že dostáváte více vjemů od věcí kolem vás. Když totiž chodíte, tak do vašeho mozku putuje více kyslíku a ten je aktivnější. Ještě aktivnější je v případě, když začnete běhat. Tím se dostáváme k hlavní podstatě běhání…

Peter se ptal kreativců kolem sebe, co se děje v jejich mysli, když běhají. Patrick Glorieux (copywriter z agentury 72andSunny) se podělil o názornou ukázku se špagetami. Díky běhání nachází Patrick jednoduchá řešení pro velmi komplikované problémy a má všechno srovnané v hlavě.

brain-desk-run

Ještě jednou se vrátíme k vědcům. Peter kdysi narazil na článek, který vysvětluje, co mozek dělá během běhu a dozvěděl se, že když běháte, tak tak se deaktivuje čelní lalok (levá přední část mozku na obrázku níže), což je část mozku, která je zodpovědná za naše racionální myšlení. A když je naše racionální myšlení eliminováno, tak přichází více nápadů, protože jim nic nebrání k rozkvětu.
Podobná situace nastává, když spíte. V průběhu spánku nemáte žádné racionální sny, ale zdají se vám samé divné situace apod.

Brain-scan-run

LSD běh

A konečně přichází na řadu běh. Peter Ampe nám všem představil metodu LSD run (long slow distance, neboli vytrvalostní pomalý běh), kterou bychom měli praktikovat. Běhat, aniž bychom si byli vědomi svého fyzického těla. To je velmi důležité! Není to o tom, jak rychle běžíte, je to o tom, jak pomalu běžíte.
Při této aktivitě se musíte vyhnout dvěma základním věcem:

  1. Žádné vstupy, které vás budou rozptylovat (rozebereme dále)
  2. Žádné anaerobní úsilí – běháte příliš rychle, protože se chcete dostat k vašemu maximu

Druhý bod je těžké kontrolovat, protože vaše mysl intuitivně potřebuje cítit vaše fyzické tělo, cítit bolest, cítit to úsilí. Tomu se člověk právě musí vyhnout, protože jinak k vám nebudou přicházet nápady. „Neočišťujete“ totiž svou mysl, jen se soustředíte na bolest a fyzické úsilí.

Na co si dávat pozor

Jak však poznat, že běháte správně? Peter přišel s jednoduchým vzorcem. Měli byste běhat na 70 procentech vaší maximální tepové frekvence (70 % z čísla 220-věk). Pokud je vám tedy 25 let, tak by vaše tepová frekvence neměla překročit hodnotu 137. V mém věku třiceti let bych měl mít maximální frekvenci 133.

Hudba, hrudní pásy na měření tepu, davy lidí kolem vás… To jsou vstupy, kterým se musíte vyhnout, protože vás budou jen rozptylovat. Běhejte na místech, kde je spousta volného místa kolem vás a nikdo vás nebude rušit.

Vzdálenost v rámci LSD běhu není důležitá. Podstatnější je čas. Bez ohledu na to, jaký jste běžec, tak 45 minut je ideální doba. Když budete běhat déle, tak se začnete soustředit na fyzickou bolest, která se začne objevovat intenzivněji.

Další velmi důležitá poznámka je, že vaši mysl nemůžete naprogramovat. Nemůžete si říct, že potřebujete nápady na tohle a tohle. Stačí, když to budete mít v podvědomí a o dál se o to nestarat, protože vás při běhu budou navštěvovat náhodně následující myšlenky:

  • Jednoduchá řešení pro velmi komplikované problémy
  • Nápady pro zadání (briefy)
  • Sebepoznání

Jak si zapamatovat všechny myšlenky?

Když Peter poprvé doběhl domů a snažil se zaznamenat jeden nápad na papír, tak mu z čela kapal pot, který rozpil inkoust. Od té doby používá Peter dvě metody k ukládání nápadů:

  1. Telefon – díky LSD běhu neběháte tak rychle, takže jste schopni mluvit. Stačí vytáhnout telefon a namluvit si svůj nápad do záznamníku.
  2. Mantra – opakujte si svůj nápad, než se vám dostane do hlavy. Pak si ho později snadno vybavíte. Je to stejné jako se sny, když se probudíte a nemluvíte o svém snu, tak ho zapomenete. Když ale o něm mluvíte a sdílíte ho s někým, tak si na něj vzpomenete i později.

A to je vše, o co se s námi Peter Ampe podělil v rámci své přednášky na Eurobestu. Abych to ještě shrnul, tak běhejte sólo po dobu 45 minut a bez hudby. Důležitý je LSD běh, kterého dosáhnete, když budete běhat na hodnotě 70 procent vaší maximální tepové frekvence. Díky tomu nastane přirozený tok myšlenek a navíc spálíte tuky jako bonus.
A teď mě omluvte, jdu si zaběhat…

Zdroj úvodní fotografie: Eurobest

Sdílet s ostatními:

Proč si vybírat práci podle mentorů

Nedávno jsem četl jednu velmi zajímavou knížku od sira Kennetha Robinsona, který je spisovatel, pedagog a mezinárodně působící poradce pro vzdělávání (doporučuji vynikající přednášku Školy ničí kreativitu). Kniha se jmenuje Ve svém živlu a rozhodně stojí za přečtení. Velmi mě zaujala jedna část, která je věnována mentorům a já bych se o ni s vámi chtěl podělit, protože by se tím měl řídit každý člověk, který se nespokojí s průměrností.

Mentoři s námi navazují kontakt různými způsoby a jsou s námi po různě dlouhé období. Někteří s námi zůstávají po desetiletí a jejich role se může vyvinout ze vztahu učitele a studenta v blízké přátelství. Jiní vstoupí do našeho života v kritickém období, zůstanou tak dlouho, abychom mohli udělat převratnou změnu, a jdou dále. Já jsem během své kariéry měl tu čest poznat několik mentorů, kteří mi velice pomohli se posunout. Tito mentoři obvykle zastávají některé nebo i všechny z následujících čtyř rolí:

První rolí je rozpoznání. Ve vašem životě může být spoustu lidí, kteří vaše nadšení přehlíží. Existuje spoustu testů, jejichž cílem je poskytnout lidem obecnou orientaci v jejich silných a slabých stránkách na základě standardizovaného dotazníku. Ale reálné jemné odstíny individuálních schopností nemohou žádné testy zachytit.
Někteří lidé mají obecné vlohy pro hudbu, tanec nebo vědu, ale velmi často je toto nadšení v dané disciplíně mnohem úžeji zaměřeno. Člověk může mít vlohy pro určitý druh hudby nebo konkrétní nástroj: pro kytaru, ale ne pro housle; pro akustickou kytaru, ale ne pro elektrickou. Neznám žádný test nebo počítačový program, který by dokázal identifikovat tyto jemné osobní rozdíly, které odlišují zájem od potenciální palčivé vášně. To může udělat jen mentor, který již nalezl v dané disciplíně svůj talent. Mentoři si povšimnou jiskry zájmu nebo potěšení a mohou člověku pomoci objevit tu specifickou složku disciplíny, která odpovídá jeho individuálním schopnostem a zájmům.

Druhou rolí mentora je povzbuzování. Mentoři se nás snaží přesvědčit, že můžeme dosáhnout toho, co se nám před setkáním s nimi zdálo nepravděpodobné nebo nemožné. Nedovolují nám, abychom se nadlouho podvolili pochybnostem o sobě nebo myšlence, že naše sny jsou pro nás příliš velké. Stojí při nás a připomínají nám dovednosti, které již máme, a čeho můžeme dosáhnout, budeme-li usilovně pracovat.

Třetí rolí mentora je napomáhání. Mentoři nám mohou pomoci se posouvat tak, že nám poskytují rady a ukazují nové techniky, ušlapávají nám trochu cestu, a dokonce nám dovolují určité neúspěchy, během nichž nás podporují a poskytují nám čas se z nich vzpamatovat.

Čtvrtou rolí mentora je zvyšování laťky. Efektivní mentoři nás posunují za hranice, které jsme mysleli, že máme. Stejně jako nám nedovolují upadnout do pochybností o sobě samých, také nám brání dokázat s našimi životy méně, než na co máme. Skutečný mentor nám bude stále připomínat, že naším cílem by nikdy neměla být průměrnost.

Mentoři sehrávají neocenitelnou roli při pomáhání lidem při hledání jejich talentu. Bylo by přehnané tvrdit, že jediným způsobem, jak najít svůj talent, je s pomocí mentora, ale nepřeháněl bych přliš. Všichni se na své cestě za tím, co považujeme za své poslání, setkáváme se spoustou překážek a omezení. Bez znalého průvodce, který nám pomůže rozeznat naše vášně, povzbudí naše zájmy, uhladí cestu a donutí vydat ze sebe to nejlepší, je cesta mnohem obtížnější.

Což je důvod, proč by každý při výběru místa, kde bude pracovat nebo se nějakým způsobem vzdělávat, měl brát největší zřetel právě na lidi, se kterými bude v kontaktu. Zda tam jsou mentoři, kteří vám pomůžou se posouvat vpřed a nezaseknete se na místě. Pokud společnost, která vám nabízí místo, představí šéfa/mentora, jenž zaujme ve vašem životě jedinečné a osobní místo, tak do toho jděte. Protože mentoři vám otevírají dveře a podílejí se přímo na vaší cestě. Ukazují vám další kroky a povzbuzují vás, abyste je podnikli. Mentoři jsou prostě víc než plat, firemní benefity a krásné kanceláře.

Sdílet s ostatními:

Slova jsou překážkou v komunikaci

Není o tom pochyb. Žijeme ve vizuálním světě, kde stále více dominují obrazovky. Smart TV, chytré telefony, tablety. Vidíme více, ale čteme méně. Veškerou pozornost na sebe přitahují digitální technologie.

S takovým množstvím obrazovek a informací jsme museli najít způsob, jak vše účinněji absorbovat. Proto se hodnota vizuálního jazyka zvýšila a vliv psaného slova se snížil.

Ať už považujete tuto změnu za katastrofu, nebo ne, vy a každý další tvůrčí člověk se musí proprat s realitou, která nastala. Pro spisovatele to může být považováno za hlavní problém, nebo skvělou příležitost. Jak už víte, síla redukce přišla do hry, takže si položte následující otázky:

Mohu své poselství přepsat do kratší a zřetelnější fráze?

Může má fantazie být větší s menším počtem slov?

Někteří z nás by na takové omezení mohli namítat. Ale myslím, že jsme vždy žili v takovém světě. Když se v době Velké francouzské revoluce dalo vyjádřit motto revolucionářů ve třech slovech “Liberté, égalité, fraternité” (česky volnost, rovnost, bratrství), pak i to, co se snažíte komunikovat vy, lze říct výstižněji.

Pokud se jedná o závod, jak se dostat do myslí lidí a udržet se tam, pak uspějí jen kreativci, kteří vyjadřují pointu rychleji, chytře a podnětně.

Sdílet s ostatními:

Naštvěte se

Když Picasso maloval obraz Guernica, jeden z jeho nejslavnějších děl, tak si nemyslím, že si u toho vesele pískal. Nikoliv, byl naštvaný. Rozhořčen nacisty a italskými fašisty, kteří vybombardovali toto bezbranné španělské město a zabili tak tisíce nevinných lidí.

guernica

Pro většinu z nás vede hněv ke stresu a dá se říct, že je to nejhorší druh stresu. Ale pro umělce může být hněv pozitivní silou. Pokud ho dokážete zaměřit a přenést do díla, pak jste schopni vyprodukovat něco s hloubkou.

Když se správně soustředíte na to špatné, pak kreativita často překročí veškerá očekávání. Z konfliktu vzejde smysl.

Jako další příklad si vezměte Charlese Dickense. Ve své době se věnoval zaznamenáváním strašlivých nepravostí do svých románů. Myslíte si, že si pobrukoval radostí, když psal Vánoční koledu? Já teda ne. Ostatně kniha začíná větou: “Jakub Marley zemřel.” To není zrovna ideální věta k navození atmosféry bílých Vánoc.

Tak se naštvěte a nenechte se pohltit. Místo toho najděte kus papíru, plátna, cokoliv dalšího, a dostaňte to ze sebe. Budete se divit, jak terapeutický účinek to může mít, a jak se stáváte kreativní.

Sdílet s ostatními:

© 2018 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.