45. KVIFF – Zbývající dny
Letošní ročník mě tak vytížil, že jsem nestíhal psát deník každý den, jak jsem si představoval. Takže se omlouvám a píši pouhé shrnutí.
Hvězdy letošního ročníku mi přišly chudé. Hlavní lákadlem byl herec Jude Law, kterého jsem si vyfotil a mohl jsem si tak vyzkoušet roli profesionálního fotografa. Čekání na červeném koberci, hledání vhodného místa, boj s ostatními fotografy o dobré místo atd. Sranda to teda není, i když já jsem se bavil, protože mi o nic nešlo.
Apartmán
Festivalová produkce má pro letošní rok u mě opravdu velké mínus. Slibují něco, co neudělají. Naše rozhořčení z mizerného ubytování uklidnili tím, že do tří dnů se to vyřeší a přestěhují nás jinam. To se do konce festivalu nestalo a já tedy spal na rozpadlé posteli od prvního dne do konce. Občas jsem měl chuť přespat přímo v kanceláři v Thermalu, kde jsem měl opět vypujčený FatBoy pytel, na kterém se spí rozhodně lépe.
Snídaně na apartmánu byl také jeden velký vtip. Byl to takový dobrovolný koncentrační tábor. Snídani jsme měli na příděl. Každé druhé ráno jsme před dveřmi našli bochník chleba. V lednici jsme měli 15 jogurtů pro šest lidí (na 10 dní), pár krabic džusů, několik salámů a plátků sýra. To samozřejmě zmizelo rychle a tak jsem to vyřešil tak, že jsem nesnídal, ale rovnou chodil na setkání tvůrců, které je na terase v Thermalu a kde máte výborné chlebíčky, saláty, řízky a pití všeho druhu zdarma. To bylo vždy, ale až po 12té hodině. Do té doby, jsem měl takovou dietu bez snídaně :)
Práce
Bylo jí hodně a opět jsem každý druhý den pracoval dlouho do noci. Organizace a výběr tématu se moc nedařil a pomalu se vařilo z vody. Ráno se vůbec nevědělo, co se bude točit. Mě to bylo jaksi jedno. Já tu byl v roli střihače, takže jsem čekal na materiál, který jsem sestříhal. Kdyby to bylo lépe organizované, tak by to byl příjemnější zážitek a měl bych chuť tu být i další rok. Ale pracovat, zatímco zbytek týmu (dá-li se to tak říct) se šel bavit buď do kina nebo na párty, mě opravdu nebaví. Cítil jsem se pomalu jako černá ovce youtube teamu. Chyběla tu komunikace, ale na to jsem si zvykl. Ta tu chybí už tři roky.
Počasí
Takhle slunečné Karlovy Vary si nepamatuji pěkně dlouho. Pršlo jen jeden den, jinak bylo nádherně. S tím jsem jaksi nepočítal, takže plavky jsem si nebral. Ale bazén jsem stejně kvůli práci nestíhal, což mě také mrzí. Výhodou je však, že se tady neřeší pití v pracovní době. Takže orosené pivo bylo velmi příjemným osvěžením a pomohlo mi to odbourat starosti s tím, že jsem v kanclu sám jen se svou prací.
Filmy
5 filmů za 10 dní festivalu? To i doma stihnu vidět víc filmů. O to víc mě mrzí, že jsem si letošník ročník plný starostí nemohl vynahradit filmem. Avšak byly filmy, které jsem si nemohl nechat ujít a kvůli kterým jsem odložil vše ostatní.
Zrestaurovaná verze filmu Červené střevíčky mě nadchly nejen kvalitou obrazu, ale pochopil jsem, proč je to nejoblíbenější film Martina Scorseseho.
Film Mr. Nobody jsem viděl už jednou, ale kinozážítek byl větší díky tomu, že šlo o prodlouženou verzi. Navíc těsně před odjezdem do Varů jsem viděl všechny předchozí filmy režiséra Jaco van Dormaela.
Iluzionista je nádherný poetický animovaný film a díky němu jsem konečně navštívil Městké divadlo v Karlových Varech, které je úchvatné.
Záznam divadelního představení Zítra se bude… pod režií Jana Hřebejka mě překvapilo kamerou, která byla místy chaotická. Ale tuto inscenaci rozhodně stojí za to vidět v divadle.
Posledním filmovým zážitkem byl film Zvuk hluku, který je tak ulítlý a má skvělý hudební doprovod, že jsem se od začátku do konce bavil.
Přátelé
Nebýt nich, tak tu v Karlových Varech umřu. Byli mi zpestřením dne a zaručeným úsměvem na tváři. V práci vždy Codeas a Petra dělali společnost, pokud zrovna neměli něco jiného. Ale vždy jsme zašli spolu na terasu. Občas jsme měli společné cesty do apartmánu.
Kávička, film nebo skvělá noc u vína s Bonnie je vždy nezapomenutelný okamžik, který se mi navždy vryje do paměti.
Obědy, večeře a drbání celebrit s Jančou začíná být naše společná tradice. Stejně jako společná fotka před Thermalem.
Pivo se spolužáky ze školy je vždy na delší dobu, ale stojí to za to.
A nakonec úžasná Anča & Anča. Krásné a milé holky, které jsem konečně mohl poznat blíže a věřím, že jsme se neviděli naposled. Škoda, že odjely dřív, než byla závěrečná recepce, na kterou jsem je mohl vzít. Pro jednu z nich by to byl právě narozeninový dárek.
