I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Page 2 of 112

Reklamu nelze tvořit bez víry

Odvádět skvělou práci zabere enormní množství času, úsilí a víry. Děláte víc, než je nutné. Děláte práci navíc, protože věříte, že může vzniknout něco úžasného. Když kreativec věří tomuto přesvědčení, tak otázka času není problém. Jeho víra ho bez odmlouvání zavede do časných ranních hodin druhého dne.

Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o víře, protože se domnívám, že se jedná o životně důležitou složku, kterou potřebuje každý kreativec k úspěchu. Stačí se podívat na jakoukoliv skvělou reklamu, abyste viděli, jak víra v určitý nápad tlačí kreativce dál kupředu. Snaží se jít tam, kde nikdo jiný ještě nebyl. Snaží se vidět neviditelné.

Být kreativní je velmi zvláštní úkol. Na denní bázi se očekává, že se nespokojíte s průměrem a očekávaným. Přijdete s nápady, které učiní ostatní v agentuře i na straně klienta šťastné. Popisek vaší práce je překonat to, co je přijatelné a dostačující. A to často bez jakékoliv záruky úspěchu nebo ocenění. Zkuste se nad tím zamyslet. Zkuste se zamyslet, že tohle děláte každý den. Uvědomíte si, že být kreativní není tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Jak byste se vypořádali s tím strachem? Jak byste se vypořádali s nevědomím, zda váš nápad je brilantní nebo sračka, nebo něco mezi tím? Jak byste se vypořádali s tím, že máte skvělý nápad, sledovali jeho rozcupování a následně byli vyzváni k tomu, abyste druhý den ráno přišli s novým nápadem?

Po osmi letech v reklamě vím přesně, jak se s tím dokáží vypořádat.

Kreativci v něco věří.

Abyste dosáhli této úrovně posedlosti kreativce, musíte v něco věřit. V opačném případě, proč byste měli dělat něco navíc, než je nutné? Můžete věřit v nápady, vysoký standard, sami sobě, nebo možná v to, za čím si stojí agentura. Ale musíte prostě v něco věřit.

Pokud o tuto víru přijdete, tak jste odsouzeni jako Sisyfos, kterého Bohové odsoudili, aby bez ustání valil balvan na vrcholek hory, odkud pak kámen spadl vlastní silou. Domnívali se, ne zcela bezdůvodně, že neexistuje strašlivější trest než zbytečná a beznadějná práce.

Zmiňuji se o tom proto, že každý rok na festivalu Cannes Lions vidím kampaně, za kterými se skrývá mnoho úsilí, přesvědčení a péče. A zmiňuji to, protože poslední dobou lidé mluví o nápadech, jakoby se jednalo o bochníky chleba. Desítky čerstvých bochníků/nápadů vycházející z pece každé ráno. To je nesmysl. Nápady nejsou bochníky chleba. Nápady nejsou všechny stejného tvaru a ne všechny mají stejnou hodnotu. Snažit se proměnit nápady ve standardizovanou komoditu může být vlastně ve skutečnosti nejblbější nápad všech dob.

Ve skutečnosti se nápady nezrealizují z důvodu dostatečného množství času nebo z důvodu, že jich máte hodně. Vznikají, protože v ně věří dostatek lidí.

Asi každý příběh o tom, jak se skvělý nápad stal skutečností, začíná větou o tom, že někdo tomu nápadu vášnivě věřil.

Neobdivujeme Steva Jobse kvůli tomu, kolik průměrných nebo špatných nápadů měl. Neobdivujeme ho, protože využíval svůj čas efektivně. Ctíme ho, protože věřil v nemožné.

Nápady potřebují obrovské množství víry k úspěchu. A stejně tak i kreativci. Protože oni tolik víry v sobě nemají. Pokud chcete po někom, aby pracoval o víkendech nebo do pozdních nočních hodin, tak ten daný člověk musí věřit, že pracovní prostředí nebo práce, kterou dělá, má smysl. Pokud tomu tak není, slibuji vám, že výsledná práce, kterou dostanete, bude průměrná a kreativec opustí agenturu při nejbližší příležitosti. Na smyslu záleží, pokud chcete po někom, aby dělal něco skvělého.

Pro kreativce, víra v to, že jsou na správném místě, dělá obrovský rozdíl v kvalitě jejich výstupů. Zamyslete se nad tím. Pokud se zajímáte o kvalitu, ale pracujete na místě, kde se zajímají jen o kvantitu, tak to nedopadne dobře. Pokud máte za úkol generovat nápady každý den, ale nejsou dostatečně oceněny, jaký typ nápadů si myslíte, že budete mít za 6 měsíců? Naučíte se systém a odvádíte jen tolik, abyste si udrželi svou práci.

Takových agentur existuje spoustu. Agentury, kde kreativci dostávají vysoké platy jen proto, aby zde pracovali. Tyto kreativci jsou neustále v depresi, protože nikdo po nich nechce, aby měli skvělé nápady. A nejsmutnější na tom je, že kreativci přesto pracují o víkendech a pozdě do noci, aby přicházeli s průměrnými nápady. V této situaci jsem se kdysi dávno ocitl.

Takže vy! Mějte se na pozoru. V okamžiku, kdy někomu znehodnotíte nápady, abyste z něj levně vygenerovali další, tak kráčíte po velmi nebezpečně kluzké cestě. Mít nápady není to nejtěžší. Nejtěžší je péče o ně.

Dovolte mi to zopakovat ještě jednou. Mít nápady není to nejtěžší. Nejtěžší je o ně pečovat.

A péče začíná umírat v okamžiku, kdy z kreativcovy rovnice odeberete víru a smysl. Když říkáte, že je to jen práce, tak se jím stane. Nikdo nebude pracovat přesčas a vy přicházíte o prvotřídní kreativce.

Stručně řečeno. Náš svět reklamy je v ohrožení vytvářením procesu, který produkuje lidi, jenž jsou pravým opakem toho, které potřebujeme. A to je třeba změnit. Nyní víc než kdy jindy.

Kreativcův průvodce literaturou

„Co bych si měl přečíst, abych si z toho něco odnesl a inspiroval sám sebe?“

To teď slýchám často poté, co vyprávím o tom, jak mě poslední dobou zaujala literatura o architektuře. Tuto otázku považuji za velmi důležitou, protože jsem zastáncem toho, že knihy mají schopnost rozšiřovat naše emoční a intelektuální zdroje.

Annie Dillard je nositelka Pulitzerovy ceny a patří k nejznámějším současným anglicky píšícím autorkám. Odkazuje na citát malíře Paula Kleeho, který řekl: „Přizpůsobujete se obsahu vaší malířské palety.“

Jinými slovy malíř nepřizpůsobuje barvy světu. Vlastně ani nepřizpůsobuje svět sobě. On přizpůsobuje sebe k obrazu. Je to jakýsi číšník, který servíruje barvy umístěné na paletě.

Můžeme si vybrat, jak pestrá naše literární nebo metaforická paleta bude. Čím více do ní budeme investovat, tím více možností máme k dispozici. Zvládnutí techniky a řemesla v námi vybrané oblasti je prvním a důležitým krokem k našemu osobnímu rozvoji, který nám pomůže dosáhnout cíle. Ale samozřejmě můžeme a hlavně bychom měli jít ještě dál. Čím více budeme pěstovat zájem o věci, které leží mimo naší oblast, tím více se nám otvírají cesty k novým možnostem a zajímavým kombinacím. Jak řekla choreografka Twyla Tharp: „Všechno je základní surovina. Všechno je cenné.“

S tímto na paměti bych vám tedy chtěl doporučit sedm druhů knih, z jejichž čtení mám jisté benefity:

  1. Ty, které rozšiřují mou schopnost empatie
  2. Ty, které mi rozšiřují obzory v oblasti strategie
  3. Ty, které mi rozšiřují obzory, jak se budují značky
  4. Ty, které vysvětlují současný stav světa
  5. Ty, které mě nechají nahlédnout do blízké budoucnosti
  6. Ty, které prohlubují moje uznání ke kreativitě a řemeslu
  7. Ty, které rozšiřují moje přesvědčovací schopnosti

Seznam literatury jsem do značné míry poskládal podle subjektivního názoru. Na základě četby, která ve mně zanechala dojem. Četbě, ke které se rád vracím. A četbě, kterou jsem četl nedávno.

Ale musím podotknout několik připomínek:

  • Pointou je poskytnout určitý pohled na typ knih, ze které mám užitek. Nikoliv úplný seznam povinné četby.
  • Literatura faktu nedrží monopol na moudrá rčení a pravdu. Beletrie mnohdy obsahuje více pravdy než kterákoliv jiná literatura faktu.
  • Mnou doporučovaná beletrie je vždy velmi osobní a subjektivní volba – každý z nás si musí vypracovat svůj vlastní vkus a preference.

Z velké části jsem se vyvaroval těm žoviálně psaným knihám, které jsou v knihkupectví obvykle umístěny v sekcích psychologie, podnikání a marketingu. Stejně je už četli všichni.

  1. Ty, které rozšiřují mou schopnost empatie

Protože bez empatie selháváme.
(Jedná se o mé oblíbené osobní a nové knížky)

Milan Kundera – Nesnesitelná lehkost bytí
Haruki Murakami – Norské dřevo
Mark Haddon – Podivný případ se psem
Lionel Shriverová – Musíme si promluvit o Kevinovi
Niccolò Ammaniti – Já se nebojím

  1. Ty, které mi rozšiřují obzory v oblasti strategie

Protože pro mě to jsou základy, které je třeba se naučit.

Carol S. Dweck – Nastavení mysli: Nová psychologie úspěchu aneb naučte se využít svůj potenciál
Astronautův průvodce životem na Zemi – An Astronaut’s Guide to Life on Earth
Richard P. Rumelt – Good Strategy Bad Strategy: The Difference and Why It Matters
Stephen Bungay – The Art of Action: How Leaders Close the Gaps between Plans, Actions and Results

  1. Ty, které mi rozšiřují obzory, jak se budují značky

Protože pro mě to jsou základy, které je třeba se naučit.

Richard Branson – Tak to dělá Virgin
Fredrik Haren – One World. One Company.
Tony Hsieh – Štěstí doručeno
Ken Segall – Šíleně jednoduché

  1. Ty, které vysvětlují současný stav světa

Kvůli insightům.

Erich Fromm – Anatomie lidské destruktivity
Malcolm Gladwell – Bod zlomu: O malých příčinách s velkými následky
Donald A. Norman – Design pro každý den
Jan Chipchase – Hidden in Plain Sight: How to Create Extraordinary Products for Tomorrow’s Customers
Ken Robinson – Ve svém živlu
Stephen Hawking – Stručná historie času

  1. Ty, které mě nechají nahlédnout do blízké budoucnosti

Protože mým úkolem je posouvat naše klienty kupředu.

Yuval Noah Harari – Sapiens, Úchvatný i úděsný příběh lidstva
Ashlee Vance – Elon Musk: Tesla, SpaceX a hledání fantastické budoucnosti
Walter Isaacson – Inovátoři: Jak skupinka vynálezců, hackerů, géniů a nadšenců stvořila digitální revoluci
Steven Johnson – Odkud se berou dobré nápady: Kulturní historie inovací

  1. Ty, které prohlubují moje uznání ke kreativitě a řemeslu

To je samozřejmostí.

John Yorke – Into the Woods: A Five Act Journey Into Story
Koolhaas, Rem – Třeštící New York: Retroaktivní manifest pro Manhattan
Philip Hook – Snídaně u Sothebyho. Svět umění od A do Z
Will Gompertz – Think Like an Artist: How to Live a Happier, Smarter, More Creative Life

  1. Ty, které rozšiřují moje přesvědčovací schopnosti

Protože pokrok vpřed závisí na přesvědčování ostatních.

Veškerá dobrá literatura.

 

Jak jsem řekl, mojí pointou je poskytnout určitý pohled na typ knih, ze kterého mám užitek. Nikoliv publikovat úplný seznam povinné četby. A pokud jde o druh literatury, tak doporučuji se držet v oblasti výše zmíněných bodů.

V roce 2006 se šéfkuchaři Ferran Adria, Heston Blumenthal, Thomas Keller a spisovatel Harold McGee rozhodli zveřejnit dokument, který nazvali „Mezinárodní manifest dobrého vaření“, kde sice mluví o jídle, ale text by dobře posloužil i jako manifest pro kohokoliv v kreativním oboru, kdo si chce rozšířit své zdroje vědění:

„Jsme přesvědčeni, že se současný a budoucí závazek k dokonalosti skrývá v dostupnosti ke všem prostředkům, které nám prostřednictvím jídla pomohou přinášet radost a smysl lidem. V minulosti byli kuchaři a jejich misky limitováni mnoha faktory: omezená dostupnost jídla a způsoby jejich zpracování, omezené chápání varných procesů, zbytečná pravidla a očekávání v místních tradicí. V současné době existuje jen velmi málo limitů a to je obrovský potenciál pro posunutí našeho řemesla vpřed. Můžeme si vybírat z ingrediencí z celého světa, určit vlastní metody vaření a čerpat z poznání celého lidstva, abychom prozkoumali možnosti, co všechno se dá s jídlem udělat a poznat nové způsoby stravování.“

A tímto bych vám rád popřál krásné zážitky ze čtení.

Sračka

182

Jednou z nejvýraznějších charakteristik naší kultury je skutečnost, že všude kolem nás se z různých úst line neskutečná spousta sraček. Vědí o tom všichni a každý z nás to má trochu na svědomí. Tuto situaci považujeme za danou… Ale proč je kolem nás tolik sraček? Samozřejmě, nemůžeme s jistotou říci, že dnes je jich více než jindy. V dnešní době existuje více způsobů komunikace než kdy dříve, podíl sraček se však nemusel nutně zvýšit. Aniž bych snad chtěl předpokládat, že sračky jsou dnes frekventovanější než v minulosti, uvedu nyní několik teorií, jež nahrávají tvrzení, že jich je kolem nás opravdu velmi mnoho.

Pokud po člověku někdo chce, aby promlouval na téma, jemuž nerozumí, sračkám se nevyhne. Produkce sraček je tedy stimulována vždy, když povinnost či možnost hovořit převyšuje znalost daného tématu. Tento nesoulad je běžný ve veřejném životě, ve kterém jsou lidé často nuceni obšírně hovořit o věcech, o nichž nejsou dostatečně informováni – buď k tomu mají sklony samy od sebe, anebo se to od nich očekává. Příbuzné příčiny mohou vyvstat z široce rozšířeného názoru, že povinností občana demokratického státu je mít názory úplně na všechno nebo přinejmenším na všechno, co se týká záležitostí jeho země. Netřeba dodávat, že propast mezi názory člověka a jeho pojímáním skutečnosti se ještě rozšíří, když daná osoba považuje za svou morální povinnost hodnotit události a stav věcí ve všech částech světa.

Zvýšený výskyt sraček v dnešní době má také hlubší příčiny. Například různé formy skepticizmu tvrdí, že nemáme žádný spolehlivý způsob, jak se dobrat objektivní reality, a tedy se nemůžeme dozvědět, jak se věci ve skutečnosti mají. Tyto „antirealistické“ doktríny podkopávají důvěru v hodnotu nezaujatého úsilí o poznání toho, co pravda je a co není, a dokonce snižují pochopitelnost pojímání objektivních otázek. Jednou z možných reakcí na tuto ztrátu důvěry je rezignace na sebekázeň, jež je nutným předpokladem pro oddanost ideálu korektnosti, a zaujetí zcela jiného postoje, nutného pro naplnění alternativního ideálu upřímnosti. Místo aby se člověk snažil primárně dospět ke konkrétnímu vyobrazení světa, věnuje se raději upřímnému vyobrazení sebe sama.

Přesvědčen o tom, že realita nemá žádnou vlastní podstatu, již by on sám mohl odhalit jako skutečnou pravdu, se raději věnuj tomu, aby žil ve shodě s vlastní přirozeností. Jako by se rozhodl, že pokud nemá smysl být věrný faktům, musí být místo toho věrný sám sobě.

Zdroj: Harry G. Frankfurt – Sračka (2005)
nebo

Proč jsou Češi agresivní národ

Když minulý rok vypukla uprchlická krize, tak mě překvapilo chování některých mých přátel, kteří se snadno nechali manipulovat médii. Nikdy předtím je nic takového nezajímalo (uprchlíci tu vždycky byli, jsou a budou) a najednou to řešili při každé příležitosti. Pak se mi do ruky dostala kniha Anatomie lidské destruktivity, kde vysvětluje Erich Fromm vlastní pojetí destruktivity a různých forem agrese a poukazuje na podmínky vzniku takového chování. Tam jsem narazil na odpověď (a nápad na bulvární nadpis článku).

Češi se nudí.

Naše kultura evidentně neplní správně svou funkci, a proto Češi hledají jiné způsoby, jak se zbavit nudy. Jedním z prostředků, které lidi používají, aby zapomněli na svou nudu, je alkohol. Podle různých statistik patří spotřeba alkoholu v České republice k nejvyšším na světě a každý Čech vypije ročně v průměru 13 litrů čistého alkoholu.

Mezi méně známé jevy, kterými se projevuje intenzivní nuda Čechů, je skupinový sex, provozovaný takzvanými swingers. Odhaduje se, že se jedná zejména o příslušníky střední vrstvy, kteří jsou většinou ve svých politických a náboženských názorech konzervativní. Jejich hlavním životním zájmem je společenský sex několika párů, které nesmějí být vzájemně spojeny sňatkem. Hlavní podmínkou je, aby se nevytvořila žádná emocionální vazba a aby se partneři stále měnili.

Tito lidé údajně před začátkem svých aktivit cítili takovou nudu, že jim už nepomohly ani dlouhé hodiny sledování televize. Osobní vztahy mezi manželskými partnery byly takové, že už nebylo nic, co by si mohli sdělit. Tato nuda se poněkud zmírnila neustálými změnami sexuálních podnětu a jejich manželství se prý dokonce “zlepšila”, protože nyní mají aspoň téma rozhovoru – totiž své sexuální zkušenosti s jinými muži a ženami. Swinging je poněkud složitější obměna manželské promiskuity, která nepředstavuje nic nového. Nové je možná systematické vyloučení citů a představa, že skupinový sex je prostředkem “k nápravě únavy z manželství”.

Jiným drastičtějším prostředkem, jak se zbavit nudy, je užívání drog, které začíná u teenagerů a pokračuje do pozdějšího věku hlavně u lidí, kteří nejsou sociálně zakořenění a nemají zajímavou práci. Mnoho lidí beroucích drogy, zvlášť mladých, upřímně touží po hlubších a opravdovějších požitcích. Řada z nich projevuje skutečně kladný životní postoj, poctivost, touhu po dobrodružství a po nezávislosti a tvrdí, že užívání drog je jakoby “zapíná, rozsvěcuje” a rozšiřuje jejich obzor zkušenosti. Nepochybuji o tom. Užívání drog ale nemění jejich charakter, a proto neodstraní kořeny jejich nudy. Nevede k vyššímu stupni vývoje, k osobnímu růstu, toho lze docílit jen trpělivou, namáhavou prací na sobě samém, snahou o získání stále většího rozhledu, soustředění a sebekázně. Drogy v žádném případě nevedou k nějakému “osvícení během jedinečného okamžiku”.

Ale teď k tomu nejdůležitějšímu, kvůli čemu vznikl tento článek. Nebezpečným důsledkem nedostatečně kompenzované nudy je násilí a destruktivita.

Většinou se projevuje pasivně, zájem o zprávy týkající se různých zločinů, smrtelných nehod a jiných krvavých a krutých scén, jakými nás neustále krmí tisk, rozhlas a televize. Lidé reagují na takové zprávy dychtivě, protože se tímto způsobem nejrychleji vzruší a zbaví se tak nudy bez jakékoli vnitřní námahy. Při diskusích o účincích násilných scén v televizi a ve filmu se většinou nemluví o tom, že základním předpokladem, aby tyto scény účinkovaly, je nuda. Od pasivního vychutnávání násilností a krutosti je jen malý krok k různým podobám aktivního vyhledávání vzrušení, pramenícího ze sadistického nebo destruktivního chování. Rozdíl mezi “nevinným” potěšením z toho, když někdo někoho ponižujeme nebo zesměšňujeme, a spoluúčastí na lynčování je jen kvantitativní. V obou případech si znuděný člověk vytváří zdroj vzrušení sám, když ho nedostane už připravené a hotové. Znuděný člověk si často opatří své vlastní „mini-koloseum“, kde v malém inscenuje krutosti obdobné těm, které se předváděly ve skutečném Koloseu.

To může být i důvod, proč jsou akční počítačové hry tak populární. A to už nemluvím o let’s play záznamech na internetu, u kterých jsou někteří schopni trávit hodiny sledováním někoho jiného, jak hraje počítačové hry.

Takoví lidé nežijí příliš aktivně a nemají tolik zájmů. S jinými lidmi udržují jen povrchní kontakty. Proto doufám, že vám tento článek pomůže nějakým způsobem otevřít oči a zvážit to, jak „zabíjíte“ nudu vy. Popřípadě se rozhodnete najít nové koníčky.

Článek z velké části vychází z knihy Anatomie lidské destruktivity, kterou napsal Erich Fromm.

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.